Režie - autorství nebo interpretace ?

 

           ...v opeře musí být poesie naprosto podřízena hudbě...                                 
           slova jsou psána jen s ohledem na hudbu... a ne aby se přidávala tu a tam      
           slova nebo celé strofy, které pokazí celou myšlenku skladatelovu jen kvůli 
           nějakému mizernému rýmu... verše jsou pro hudbu nezbytné, ale rýmy jen kvůli
           rýmování jsou tím nejškodlivějším...                          
                                                                    Mozart v dopise otci z 13.10.1781

 

Následující úvahy se týkají hudebně-dramatických žánrů, specielně opery.
Nedovedu odhadnout, nakolik jsou platné v jiných žánrech, obzvláště
v činohře, která svou jednodušší strukturou přece jen poskytuje režisérům
větší možnost tvůrčí improvizace.
 

  

- Režisérské řemeslo by nemělo být výlučně  řemeslem autorským !
- Režírování je
duševní stav do kterého mě  působení díla uvádí, a který mohu
  prostřednictvím svého řemesla někomu sdělit. Jakékoliv vnášení soukromých
  autorských podnětů do struktury inscenovaného díla považuji za impertinentní
  drzost a cizopasnictví ! -

    
 Je-li někdo geniálnější než autoři, má přece možnost napsat si něco sám.

- Předělávat žijícího autora je trestné !  Pominu-li zákony, je to navíc navýsost nemravné !
                      Předělávat autora, který je mrtev a který se nemůže bránit,
                                je nemorální - je to kulturní barbarství !



          

 - Když chtěl Bernstein vytvořit svoji vizi Romea, napsal West Side Story !
   Když si Američané  chtěli předělat Carmen podle svého gusta, napsali si Carmen Jones !
   Přiznali se k tomu, že použili Bizetovu hudbu, ale nevydávali svoje dílo za Bizetovu Carmen
                      - což by bez uzardění učinil nejeden současný,
                        autorsky zakomplexovaný režisér - záchrance.

- Je běžné, že malíř namaluje inspirován jiným malířem nebo obrazem, jeho parafrázi.
  Picasso namaloval sérii obrazů na téma Velázquezových "Las Meninas".
               Nikdy ale nevydával jejich genezi za svoji vlastní tvůrčí inspiraci.

- Je běžné, že hudební skladatel napíše variace na téma Paganiniho neb Dvořáka,
  ale
veřejně,, dopředu, třeba i na plakátě , se sám a nahlas k parafrázi autorsky přizná,
                     aniž by vydával použité motivy za svoje vlastní !
  
Posluchač si tedy jde poslechnout dílo pana X, a ne Dvořáka či Paganiniho.

- Shakespeare podle gnostiků také vykrádal náměty a příběhy jiných autorů, když je však
  předělal na "Shakespeara", uváděl je pod svým jménem.

                       
 - Je nádherné žít v době  tolika geniálních "shakespearů"..

- Nedovedu si představit, že by si některý (i uznávaný !) dirigent dovolil překomponovávat
  symfonii, nebo zásadně  zasahovat do struktury její partitury -
a přece ji každý diriguje
  jinak !
                        -  Interpretace může být osobitá i bez znásilňování autora !

 

           Pro změnu citát :

Režisér, herci a celý kolektiv divadla dělají interpretační práci.
Nedůvěřujeme slovu "TVORBA" ! Nepoužíváme ho nikdy !
(Toscanini "
obnovoval" texty hudebních skladatelů, dělal opery
tak, jak si to přál skladatel.) ...
Začínáme vždy věrností autorovi, respektem k stylu dramatikovu,
který předurčuje styl představení !
                                                        Ruggero Jacobbi: Piccolo Teatro

 

          - Jen diletanti si představují, že realizovat vše, co je v notovém zápisu opery
          není žádná tvorba, ale pouhá rutina, nebo jak s oblibou říkají naši kritici - staroba !
          Umění není staré a moderní = nové,  je jen dobré a špatné = skoro vždy módní !


            


 

- Módní specialitou dneška jsou mimo oboroví režisérští "zachránci umírajícího operního
žánru". K těm se ještě vrátím. - Tragičtější ovšem je, když renomovaný režisér operní
v obavě aby nebyl považován za "nemoderního" podlehne tlaku stupidní módnosti, a nechá
na př. v úvodu Mozartovy Figarovy svatby běhat Figara v barokním kostýmu s kanystrem
okolo nakašírovaného automobilu, dolévat benzín, neohroženě přitom pějíc : "deset...
patnáct... dvacet ..!"   Opravdu originální a objevné ! Však také znudění intelektuálové
v hledišti uznale pokyvují hlavami : "To je ono, tak se musí na toho Mozarta !"

    No jo, co ale potom s celou dějovou a hudební strukturou opery, s její slohovou normou ?
    Mozart napsal dramma per musica, a ne "do lesíčka na čekanou" ! - Jenomže tady už
    "Mistrovi" dochází fantasie, navíc je se svojí inovací docela spokojen. Je dostačující -
    pro chválu kritických per to stačí !  - Ale ouvej, trčí z toho největší zrada ! Co proboha si
    v tom autě počne hrabě  s "právem první noci" - o čemž vlastně ta Figarka je ...!?  -

Režisérský expert ovšem nikdy neztrácí půdu pod nohama : "...to přece autor nedomyslel !..."

- Velice účinné je také převést místo a dobu děje do dneška, aniž bychom cítili potřebu
   pohlédnout do partitury - (vždycky mě  vytočí do not zahledění, k "vršku" neteční,
   neprotestující dirigenti).  -  To pak pro změnu dochází k inscenačním lahůdkám typu
   dramatických střetů okoženkovaných skinheadů z roku 2020, chroptících a točících
   v rukou řetězy - s rytmy valčíků a tanga klasické operetní komedie, linoucích se něžně
   z orchestřiště....

 - Módní praxe nerespektování struktury syntetického hudebně-dramatického žánru, zvaného
opera, není avantgardním počinem,jak se nás dnes o tom snaží přesvědčit většina kritických
recenzí, ale svědčí spíše o nepoučenosti, chybějícím vědomí souvislostí, a hlavně o nevzdělanosti,
ignorantství a kulturním barbarství ! - Mnozí "Mistři" se opravdu v tomto žánru hrabou jako
prasata v žitě, byť třeba jen kvůli tomu, že je noty, nedej bože partitura a její těsná vazba
na dramatické dění příliš neoslovují ! Tuto řemeslnou a duševní primitivitu doplňují navíc
léčením si svých vlastních komplexů, čemuž se potom aplauduje jako "smělé koncepci" !

 

Vzpomínáte na Karla Čapka ? :
"Každý má právo mít svůj světonázor - řekla štěnice.  Já například smrdím !"

 

A tak můžeme být svědky neobyčejného úkazu, že se za aplausu odborné kritiky,  před zraky
šokovaných diváků (mnozí z nich chodili jako malé děti i do klavíru ), ve státem placených
kulturních institucích  beztrestně  odehrává "destrukce opery - tohoto velkolepého syntetického
druhu umění - na činohru se scénickou hudbou", jak správně situaci nedávno postihl jeden
z našich předních muzikologů Jaroslav Jiránek :


 

Dovolil bych si zde také odcitovat názor světově uznávaného dirigenta Sira Charlese Mackerrase
(viz Lidové noviny 19.12.2003) :


"Dávám přednost takovému pojetí, v němž se režisér drží koncepce skladatele a libretisty.
NECHCI JMENOVAT, ALE JE MNOHO SLAVNÝCH REŽISÉRŮ, KTEŘÍ OPERU RUINUJÍ,
PARAZITUJÍ NA NI. Jejich mylná představa vychází z přesvědčení, že diváci operu nepochopí,
pokud ji nepřesunou do současnosti. - Problém je v tom, že opera je univerzální, protože
je hlavně  o lidských emocích, pocitech, které se na rozdíl od způsobu života nemění. Ale
mně  se zdá mnohem zajímavější vidět, jak lidé žili třeba v 19.století a přitom cítili totéž,
co dnes my.
Nejhorší je tento tlak na aktualizaci u oper, které jsou založeny na reáliích určité doby."  
     
 (Pikantní na tomto interwiev je fakt, že ho pan Mackerras poskytl jisté české kritičce, známé svým nadšením
         nad operní  paskvilizací (ostatně mám pocit, že je to také původně vystudovaná operní režisérka, kterou ovšem
         naštěstí nikdo nikdy k práci na jevišti nepustil...).

            



 

  - Často se v této souvislosti hovoří o průniku mnoha činoherních režisérů na současné
    operní arény. Myslím, že jsou to plané diskuse.
Má-li dobrý činoherní režisér vztah
    k muzice a dovede-li v ní nacházet inspiraci a emoce - pak proč ne ! Opera nemůže
    existovat bez všeho toho, co se kolem ní v příbuzných, ba mnohdy i vzdálených žánrech
    děje !
    Takže v tomto směru mohou být tyto občasné výlety činoherců do opery i inspirující.  -

JENŽE(...a toto "jenže" se bohužel netýká jen činoherců !...) Problémy nastávají ve chvíli,
kdy se invence nápadů nekryje se specifikem opery jako žánru a vyhřezne jeho nepochopení
a navíc i neznalost řemesla - (operního řemesla !). Stačí si povšimnout toho, jak skoro
všichni "neoperáci" neumějí pracovat se sborem ; jak je vyhazuje z konceptu, mají-li víc než
pět lidí na jevišti ; jak jim vadí balet - který přenechávají bez ohledu na pokračující dějovou
logiku choreografům k "tanečkům" ;  jak zoufale je trápí pár taktů mezihry...

Za zvláštní zmínku stojí dokomponovávání různých dějů a příběhů do operních předeher -
to zoufalé nepochopení žánrového specifika, hudební formy a komposiční funkce !
(Viděl jsem do rozjásané hudby předehry Smetanovy Hubičky "objevně" zinscenovaný pohřeb
Lukášovy nebohé manželky  - "nápaditý" inscenátor divákům nenabídl už jen děti a psy...)

Ale co je hlavní : vysoká stylizace opery jako žánru se nedá vyjadřovat prostředky fungujícími
bezchybně v činoherním žánru : tzv. civilismem, psychologizujícím detailem vnucujícím se
zrovna v momentě, kdy po něm není v hudbě ani stopy a naopak; gagem, při němž musí
dirigent odsadit uprostřed fráze; jemným gestem do hřmícího orchestru, ani nesmyslným
"tělocvikem" a pády - dnes v činoherních souborech tak oblíbenými.  -
Zkrátka vším tím, co není v partituře a tím pádem ani v pohybovém a psychologickém rytmu
postav a dění (- ba dokonce v tu chvíli ani v technice přestaveb a světel ! )

Operní zpěvák nemůže hrát civilně  - potřebuje velké gesto, musí udýchat roli a ustát dřinu
vytváření tónů - a to nejenom fysicky, ale i vizuálně ! Je to, jako kdyby cellista na koncertě
nedřel smyčcem struny celou váhou těla, ale jen lehce "šmidlal" kolem kobylky. I kdyby hrál
jak pánbůh, nikdo by mu to nevěřil.  Vizuální pohled diváka na projevy námahy ve vypjatých
pěveckých polohách je paradoxně součástí jeho zážitku ! Vzpomeňte si na nedomrlý pocit
z pohledu na zpěv předstírající herce v dabovaných operních televizních záznamech.
Ztrácí se to nejdůležitější - pravdivý výraz doprovázející pěvecký výkon a jeho intenzitu.
Takže - nedělejme si iluse o spasitelnosti nějakých nových pohledů a metod ! -


Cožpak si někdo opravdu může myslet, že celé generace operních režisérů jen blahobytně
dřímaly v pozlacených lóžích a nervaly se o pravdivý, nepatetický herecký výraz ?
Že jim nešlo o skutečnou životní pravdu jeviště ?

Pokuste se milí přátelé z činoher a malých divadel seznámit s celou složitou strukturou
"Gesamtkunstwerku" a jeho požadavků na profesionální interpretaci ! A pak si zas pro
změnu zkuste někdy odskočit na Strahov a implantovat trochu psychologie a vašeho
"odromantizování" do Spartakiády ! (- tu vám totiž občas připomene práce s velkým
operním sborem)  PS. - Omlouvám se tímto všem "Sokolům"...

-
A když vám všichni ti impotentní kritici kolem, co stále melou o "starobě"  a  "modernosti",
budou potřásat pravicemi - anebo naopak vás zase hanobit, stejně  jim moc nevěřte !
Mohli by vás zblbnout ! Zeptejte se raději svých kolegů, kterých si vážíte a o kterých víte,
že ovládají své řemeslo, co si o tom myslí - buďte jisti, že se o své práci dozvíte mnohem více !
Věřte mi anebo ne, ale o tom jak budou přijímat vaši práci diváci vám víc řeknou uvaděčky
a šatnářky !

      Nezapomeňte, že mnohá ta "obávaná kritická péra" i "teoretická nedobytná pohoří"
      vystudovala to, co vy - jenomže je v divadlech naštěstí nikdo nechtěl...!

(- Nic vám to nepřipomíná : "Já bych jim ukázal, jak se to má dělat  - jen kdybych to uměl" !)

        
 Nicméně, buďme spravedliví a reální:  Tak jako umění  je dobré a špatné,
         tak také režiséři co dělají operu, jsou dobří a... ti ostatní.



- Ale vraťme se k položené otázce autorství či interpretace ! - Kdo se někdy účastnil
nekonečných schůzí a zasedání všech složek divadelního "vedení a okolí" o stavbě,
vyvážeností a termínové vhodností dramaturgického plánu i jeho dopadu na diváka,
ten ví,jak složitě a pracně se takovéto - týdny trvající dramaturgické plány rodí,
a s čím vším se musí kalkulovat. -  Než potom hle :

Nastupují genialitou požehnaní "Mistři" - zachránci opery, kteří svým autorským komplexem
(ne interpretací autora !!!), nenechají z dramaturgických záměrů i z díla samotného kámen
na kameni ! - Následkem jejich zásahu nejen, že všechna ta vynaložená práce přichází
vniveč, ale hlavně - a to je věc ! - divák, pořizující si podle nabízené dramaturgie předplatné,
a těšící se na svoji oblíbenou, divadlem inzerovanou Traviatu, Rusalku, Čardášku či Dalibora,
shlédne něco na způsob křečovitých šotů televizních bavičů, mnohdy navíc vyšperkovaného
scénami a výjevy hodnými pornografických excesů - poruchami vnitřní sekrece inscenátorům
zřejmě nedostupných, a proto vynuceně prezentovaných nešťastnými pěvci pro "Mistrovo"
- alespoň náhradní uspokojení, v "objevné" inscenaci.
Divák je většinou konsternován. Protestuje-li, je "Mistrem" i "odbornými znalci" prohlášen
za zaostalého nevědomce, a je mu předhozeno několik pochvalných výroků slévačských
učňů, nahnaných do poloprázdného divadla místo tělocviku. - A divadelní kasa ? -
Daňoví poplatníci to zvládnou ! - Tragické ovšem je, že pro poučeného a znalého diváka
je v tu chvíli věrohodnost divadla jako kulturní instituce v čudu !



 - A co odborná kritika ? - Většinou opět jásá !

   Nedá mi to, abych necitoval :  
             
 ..." Režisér.. spoléhá na moment překvapení : Ernesto přijede na kolečkových
                     bruslích, Norina je moderní žena sportovního ducha - šlape na rotopedu,
                     boxuje, cvičí s činkami.
                     Inscenace je sérií gagů, někde i drastičtějšího ražení (a proč ne) :
                     Don Pasquale odloží hrnek s kávou vedle nočního stolku a vzápětí
                     se omylem napije z nepravé nádoby, pobíhá po jevišti s pumpičkou
                     zapíchnutou v zadnici.
                     Jistě  možný způsob, jak tohle dílko inscenovat... " (potud citát)

Pod tímto výtvorem není podepsán exhibicionista z bulváru, ale kritička nejrenomovanějšího
hudebního periodika !  - Neměla to lehké ! Setkat se s tak odvážným a avantgardním řešením
ne-li mrtvé, tedy alespoň dnešku zoufale nic neříkající opery nějakého Donizettiho
- ( "co to ta dramaturgie proboha vymyslela ?!") - to musí každého náročného teoretika
potěšit, ba snad i odborně  vzrušit, ne-li rozvášnit ! O mnohém už vypovídá výraz, kterým
kritička operu poučeně  zařadila mezi tzv. "
dílka" !  
-   Neméně  bystrý je postřeh, že režisérka "
spoléhá na moment překvapení" - jaký to objev !
    Konečně  tedy klíč ke koncepci ! Konečně  se dozvídáme, proč a jak vůbec tuto operu
    dnes hrát ?! - "
(a proč ne)", jásá spokojená kritička !
    Jak vzácné souznění uměleckých  názorů inscenátora a jeho kritika !!
                             - -    ( Mám-li věřit informaci, že inscenaci  režírovala rovněž  žena
                                 - rád bych jim oběma připil na zdraví .. Jen mok bych zvolil jiný....) 

            

 - Někdy nerozumím operním ředitelům a šéfům, proč se tak zoufale snaží hrát všecko
v originálech - (to je nějakého dovolávání se autorské přesnosti - při nutnosti nahradit
dvě  šestnáctky osminkou kvůli překladu ?!)
A přitom jim vůbec nevadí, že inscenátory je autor z díla mnohdy zcela "vygumován" !

 - Nemá to žádnou logiku ! České divadlo -
alespoň na oblasti - by mělo hrát česky.
(Jen tak pro zajímavost : Při jednání o studiu Carmen v jednom menším německém divadle
se na můj dotaz, jak jsou na tom s francouzštinou, na mne tamní ředitel obořil, že on vede
"německé" divadlo, a proč že by "německé" divadlo mělo zpívat francouzsky...?)
Nakonec pak stejně, i když soubor dře jak mezci a platí se jazykoví poradci, je výsledek
obdobný babylonskému zmatení. Všichni jsou po celou dobu reprizování ve stresu, a diváci
si vyvrací hlavy sledováním překládacích zařízení.

(Apropó : PŘEKLÁDACÍ  ZAŘÍZENÍ! - Zamyslel se už někdo z těch, co jsou nadšeni možností
napomáhat "negramotnosti publika" nad
možností soustředěného vnímání operního díla,
provázeného kýváním hlavy - hodným černouška z "Maindlovy" reklamy na kávu ?)

    (A ještě  jednou citace z interwiev Sira Charlese Mackerrase : "Je mnoho argumentů
     pro i proti zpívání v originále....Ale stejně  je radost vnímat, jak diváci spontánně
     reagují, když bezprostředně  rozumějí textu..." )


- Důsledkem studia v originálech je také to, že nové členy souboru - hlavně  sboristy,není
možné nasadit na jeviště  aspoň půl roku - než se naučí kila textů v několika světových jazycích
jimž navíc mnohdy vůbec nerozumí (zkuste si to !), no a cizinci - v jejichž mateřštině jim pějeme,
stejně mají pocit,že se stále ještě  u nás zpívá všecko v ruštině...

                                  
 - My se ale nedáme zviklat, my jsme světoví !!!
 

              


 

- A tak bychom mohli pokračovat...  
  Nicméně  pro nás, režiséry operní, by z toho všeho mělo vyplynout  jedno poučení :
  když se mi něco nelíbí, tak to nezachraňuju, nepředělávám a nerežíruju !    
  (Problém ovšem je, kde nabrat tu sílu a odmítnout nabízenou práci, pokud vůbec -
  jsem-li v angažmá - něco odmítnout můžu. O tom ale jinde...
 

             Vím, že se opakuji, ale stále se mi vrací otázka, zda by opravdu neměl vzniknout
                                   "
ochranný svaz zemřelých autorů" !?

             - Jak k tomu ti chudáci skladatelé a libretisté - hádající se kdysi o nepatrné nuánsy
               významů  slova a jeho hudebního vyjádření   přijdou !?

            - Jak k tomu přijde herec - zpěvák, jemuž se v životě  objeví jediná šance servat se
              se skvělou rolí, a místo toho je nucen dělat kotrmelce !

            - A v neposlední řadě  taky - jak k tomu přijde divák ?!

 

               "Že, páni ředitelé - pokud někteří vůbec víte o co vlastně  jde"
              - měl bych dodat ...                         
            
 (on totiž nikdo bohužel není za to, co se v tom baráku děje, víc zodpovědný)

               


 


PS. - Ještě pár slov :  Když vezmeme do úvahy všechnu tu plytkou ubohost, kterou nás ze všech stran
zahrnuje většina sdělovacích prostředků a různých komerčních "kulturních" akcí a produkcí, zůstává divadlo
asi poslední - ne-li jedinou - závažnou institucí, která může ve smyslu obecné mravnosti přispět k tomu,
čemu vzletně říkáme humanizace člověka. (Zní to nadneseně, jenomže právě  tudy vede cesta k úniku před
duchovním marasmem podivného systému hodnot dneška.)

Divadlo - umění založené na prezentování velkých myšlenek a idejí, stejně  jako v jiném směru církev
(která dobře ví, proč tak urputně setrvává na svém konzervativním tradicionalizmu), nemůže nezůstat
platformou
"vyšších principů" !
A co teprve opera, tento všeobsahující "Gesamtkunstwerk", kterým se divadlo staví na úroveň skutečného
"chrámu umění" ! Cožpak ta si zaslouží být ringem, kde si řeší své komplexy pochybné individuality
(mnohdy spíše narcisticky do své nulovosti zahleděné než snad jen omezené), nicméně nepřipouštějící si,
že řemeslo a vědomí souvislostí je v uměleckém díle, které má nést vyšší poselství, stejně potřebné jako
jejich - byť sebeoriginálnější fantasie. A to nemluvím o potřebě pokory před dílem někoho jiného !

    K sebevědomí jim stačí kecy o právu na "svobodu  a nezávislost umělecké individuality"
     - což ovšem vztahují především na svoje duševní křeče a tvůrčí menstruace !...

          Kde končí právo a svoboda individua na veřejné a halasné prosazování
               sebe sama do řádu umění a do principů obecné mravnosti ?


Nejsem si jistý, jestli se obecně dá něco dělat s tím, že se duchovní a mravní marasmus, stejně jako úpadek
kultivovaných vztahů a etiky, prozatím vládnoucí pouze v oblastech kapitálu a politiky, s takovou vehemencí
přelévá i do kultury. Jistý jsem si ale tím, že my, divadelníci máme povinnost se tomu zuby nehty bránit ! 
 
            
(Všichni víme, že jen hlupák může přeceňovat vlastní roli v dějinách lidstva
                              - tak proč mu proboha k tomu  tleskat ?!)