Ještě jednou o operetě |
S potěšením si občas pročítám úvahy mnohdy i renomovaných teoretiků a "zasvěcených znalců" divadelního umění
o operetě a vždy mě poněkud rozladí, když nedojdou k závěru, že je historicky nezbytné, aby už konečně zanikla !
Je zajímavé, že tato a podobná tvrzení jsem slýchával už v době předpubertální, v letech, kdy naše generace
ještě nevlastnila různá nahrávací média a kdy jsme si šetřili korunky na cestu do Prahy - na Karla Vlacha,
Mikiho Volka či Jiřího Suchého, zatím co ti starší chodili na operetu. Později, v době, kdy se u nás objevovaly
první nesmělé vlaštovky muzikálu, to už ti mladší byli starší a na rozdíl od tehdejších nejmladších i oni
začali
plnit operetní představení, dokonce v mnohem větší míře než tehdejší nejmladší, představení muzikálová.
A dnes, kdy ti nejmladší (a abych nekřivdil masovým médiím - vlastně i ti všichni ostatní) jsou vmanipulováváni
do zcela ojedinělého způsobu, jak zcela otupovat svá sluchová ústrojí a hudební vkus, jsou operetní představení
přeplněna těmi kdysi nejmladšími, kteří už odmalička slýchávali konstatování, že opereta je vlastně mrtvý žánr.
Jistě, opereta je opravdu divadelní žánr, který je historicky (a to slovo "historicky" bych podtrhl) uzavřen.
Různé současné orgiastické projekty, mnohdy nepokrytě se přiživující na invenci autorů minulosti, nemohou být
svým omračujícím megalomanským, rádoby show-pojetím, jejím pokračováním.Nemohou ji však ani nahradit.
- Ostatně stejně by si to nezasloužila ! - (Je pikantní, že čím titěrnější nárůdek, tím větší nimbus si kolem sebe
vytváří jeho upšouklé "celebrity"! Taky je vám z jejich věčně rozšklebených úsměvů na stránkách časopisů na blití ?!)
- A tak mluvit stále o mrtvém umění v době, kdy operetní domy praskají ve švech, zdá se mi být poněkud
neprozřetelným, pokud bych ovšem na ty,kteří to myslí vážně, nehleděl útrpným prismatem onoho otřepaného
rčení: "On sice neví, co chce, ale dřív nepřestane, dokud to nedostane!"
Nenechte se mýlit - i mezi teoretiky a kritiky se to hemží VIP. (Miluji češtinu proto, jak logicky v ní lze pojem
"people" nahradit mnohem zde výstižnějším "pitomcem" - při zachování původního smyslu prvních dvou
anglických slov.)
Opereta je divadlo, které nechce poučovat ani řešit žádné závažné problémy - to asi oněm "moudrým se zdviženým
prstem výstrahy" nejvíc vadí. Opereta také nikdy nebude apelovat na divákův rozum a intelekt - spočívá ale smysl
divadla pouze v tom ? Nemám stejné právo nechat se potěšit divadelní pohádkou s dobrým koncem, tak jako někdo
jiný hororem, dramatem, či snad dobře míněným vážným zamyšlením ?!
Jakoby nestačilo, že žijeme v době podivné netolerance k tradici, slušnosti a etice, v době postrádající respekt
k hodnotám děl minulosti, v době postrádající "vědomí souvislosti", v době nahrazující kvalitu umělecké výpovědi
povrchní medializací laciných efektů, v době nahrazující svobodnou radost ze života spotřebitelským terorem.
- A právě proto si vážím všech těch, co kašlou na módnost a nebojí se přihlásit nahlas k tomu třpytivému žánru,
co se dovede tak velkoryse a nevázaně opájet hudbou, z dnešního pohledu naivním,
romantickým příběhem
a vše osvobozujícím smíchem. -
A je úplně jedno, na které straně divadelní opony se nacházejí.
Nepochybujte o tom, že mám pravdu, protože já dobře vím, jak těžké je tento žánr vyrobit !