Interwiev s dramaturgem - dirigentem Reginaldem Kefrem
(pro program Wertherovy Manon)

 

(Olomouc, červen 2007)

Režisér Martin Dubovic je olomouckému divadelnímu obecenstvu velice dobře znám, ať již jako režisér či šéf opery
a operety. Nyní již není ve stálém angažmá, ale i nadále často inscenuje, ať již u nás či v zahraničí (Německo,
Rakousko, Švýcarsko). Pokud se ohlédne za svou minulostí, má za sebou úctyhodný počet inscenací - více než 120.
Poslední dobou se u nás velice dobře šíří pirátsky pořízená nahrávka jeho Aidy z obrovského přírodního amfiteátru
v St. Margarethen, kde účinkovali nejen přední světoví operní zpěváci, ale i obrovské množství statistů, mnoho koní,
velbloudů a dokonce i dva sloni. Přitom se operní režii začal věnovat relativně pozdě, když předtím byl velice
úspěšným sólistou zpěvohry Státního divadla v Brně.

 

RK: Známe se dlouhou řadu let. Inscenovali jsme spolu mnoho oper a za našeho brněnského působení
bez přehánění jistě nejméně stovku koncertních vystoupení. Ale nevím, jak jsi se vlastně dostal k divadlu?

MD: Vždycky mě fascinoval film, divadlo a taky obrazy, které mi umožňovaly prožívat věci, ke kterým bych se
v životě nikdy nedostal - ba nejsem si dokonce jistý, jestli tato zprostředkovaná realita neposkytuje bohatší
emocionální zážitky než realita skutečná. Proto jsem vždy k divadlu tíhl. A tak přes studentské statování
v brněnské opeře, ochotničení, Vojenský umělecký soubor v Bratislavě, sborové i sólové role a režijní asistentury
v banskobystrické opeře i činohře jsem se jistého dne vypravil na přijímačky studia operní režie k panu profesoru
Wasserbauerovi na brněnskou JAMU. Tam mne přijali, přestože jsem se neopatrně přihlásil k oblibě Pucciniho,
což byl na "janáčkovské" škole značný prohřešek proti dobrým mravům. Cestou zpátky na vlak jsem potkal
jednoho kolegu, který šel dělat konkurz do zpěvohry Státního divadla. Měl jsem ještě čas a tak jsem ho tam
doprovodil, - no, a oni vzali mně. Mohl jsem tedy zároveň hrát v divadle i studovat režii. Bylo to docela fajn,
protože všichni ti, kteří mne učili ve škole, hráli se mnou v divadle, a navíc jsem měl z čeho žít.

 

RK: Jako sólista jsi byl velice úspěšný. Já jsem s Tebou strašně rád spolupracoval, protože mladokomici většinou
své role hrají jako jaksi mentálně zaostalé. K tomu jsi se nikdy nesnížil. Vždy sis zachoval nadhled a noblesu.
Proto mne udivilo, když jsi jako naprosto umělecky neprůstřelný sólista všeho nechal a vydal se na zprvu nejistou
cestu režiséra.

MD: Přiznám se, že diskuse s autorem a dílem je pro mne daleko přitažlivější než spory s režiséry, kteří po mně
často chtěli šarži nebo nesmysly. Tak jsem toho hraní nechal. Proto sám také usilovně ctím autory. A nejen já,
ale i většina dobrých dirigentů i herců a pěvců - aspoň těch, kterých si vážím. Současná kritika je kupodivu jiného
názoru. Použiji analogii : Jestliže princip veškeré dopravy spočívá na kole, pak principem divadla jsou lidské vztahy.
Dnes ale kupodivu divadelní kritika nejvíc cení kola hranatá. Pan režisér Štros mi jednou řekl: "Oni vlastně neví
co chtějí, jenom musíš dělat všechno jinak"! - V tomto směru závidím filmařům. I když vyznávají poesii a imaginaci,
stále ctí pravdivost lidských vztahů. Nikdo nedělá kotrmelce, když někomu vyznává lásku, nebo říká své názory.
Podle Shakespeara je divadlo zrcadlem života. Dnes je módní "neodzrcadlovat" lidské vztahy a jejich vývoj.
Dnes vymýšlíme, jestli a odkud někoho spustíme na provaze, pokud možná na smetiště do rezatého sudu s pískem.
Abys mi rozuměl, nevadí mi, že se to tak dělá, ale že nic jiného není oficiální kritikou uznáváno. Je to jako
s humorem - slušný málokdo ocení. Musíš být vlezlý nebo vulgární. V tomto směru ovšem vede televize - na tu
se ovšem kritici moc neodváží. Teče tam moc peněz vlivných lidí !

 

RK: Asi si myslí, že lidé to tak přesně chtějí.

MD: Nevěřím tomu ! Otázka zní: "Chceš mít plné divadlo, nebo skvělé kritiky? Obojí nejde." Pikantní je, že většina
z ředitelů při tomto dotazu jen trpně pokrčí rameny… A navíc - když změním u žijícího, byť chabého autora dvě věty,
budu vláčen před soud, ale když překopu velkého klasika nebožtíka, který se už nemůže bránit, jsem světový.
Je to vůči všem - autorům i publiku nemorální ! - Divák v divadle rád sleduje příběh, který by se i jemu mohl
přihodit, či který řeší i jeho problémy - ale proč proboha vzhůru nohama ?

 

RK: Když hovoříš o věrnosti autorovi. V programovém sešitku k Attilovi jsem odcitoval pasáž z Verdiho dopisu:
"Když už se moje opery provozují, žádám, aby vše bylo takové, jak jsem si to představoval." Tolik Verdiho slova.
Nikdybych se neodvažoval starého pána komentovat. Přesto přední kritik poznamenal, že Kefer má zpátečnické názory.

MD: Přesně o tom mluvíme ! Samozřejmě, že Verdi byl "nemoderní" zaostalec. Ještě že nás má kdo poučit…
Domnívám se, že pokud existuje "Ochranný svaz autorský", měl by být zřízen i "Ochranný svaz zemřelých autorů".
Kdekdo je zneužívá, upravovatelé i režiséři. Přitom režisérské řemeslo nemusí být vždy autorským. Považuji režii
za sdělení a přenesení duševního stavu, případně nadšení, do kterého mě to které dílo uvádí, prostřednictvím mého
řemesla, na diváka. - Můžeš vedle sebe dělat třeba Čertovu stěnu a Louku zelenou, ale pro obojí musíš najít svůj
vnitřní vztah a chuť povyprávět o něm prostřednictvím jeviště. Má to jednu nevýhodu, je-li ti práce zadávána.
Chceš-li se uživit, musíš svá nadšení pracně vyrábět i u děl, o která bys jinak ani nezakopl.

 

RK: Připomíná mi to dávný rozhovor s Václavem Talichem. Když se ho ptali, co nejraději diriguje, odpověděl:
"Vždy právě to, co právě dělám. Musím onomu dílu věřit a přesvědčit o tom orchestr. Jinak jsem pokrytec."
Inscenuješ nyní francouzskou operu. Jaký máš vztah k francouzské hudbě obecně?

MD: Francouzskou operu mám hodně rád - starou i novější. Fascinuje mě podivná poetická religiozita
Pařížské šestky. Francouzská tradice je plná poesie, šarmu a imaginace - ne nadarmo je Francie kolébkou
surrealismu !
- Vedle oper Musorgského, Janáčka a Richarda Strausse, které považuji za operní osmitisícovky, jsou snad nejlepší
operou pro mne vůbec Hoffmannovy povídky. Kdybych měl říct, které ze svých inscenací si cením nejvíce, pak bych
váhal mezi Hoffmannkami v Ústí nad Labem a olomouckými inscenacemi Slonimského Marie Stuartovny (tu jsme
ostatně dělali spolu), a Szokolayovy Krvavé svatby. - Ne vždy je však francouzská opera tak obdivována publikem.
Francie je asi příliš noblesní pro toho, kdo si rád zakřičí na fotbale.

 

RK: A Tvůj vztah konkrétně k Manon?

MD: Manon je v povědomí českého diváka spojena se svojí nezvalovskou poetickou transpozicí. Podobně jako
třeba opereta Mam´zelle Nitouche stanula na vrcholu svého žánru díky české úpravě Oldřicha Nového,
tak Manon vešla do povědomí české kulturní veřejnosti díky přebásnění Vítězslavem Nezvalem. To je třeba mít
na paměti, setkáme-li se s originálem francouzského autora - navíc operním. Na rozdíl od Nezvalovy poetické,
křehké Manon se v Massenetově opeře setkáváme s postavou méně lyrickou, nebo snad lyrickou spíše v hluboké
emocionální poloze hudebního zpracování. Massenetova Manon není žádná křehká dívenka, ale uzrávající,
cílevědomá a dosti bezskrupulózní žena. Na rozdíl od Nezvala, Massenet, věrný poetice své doby, nešetří své
postavy kritického pohledu tragických osudů povrchní touhy po vnějším lesku - tak typické pro měšťáckou
francouzskou společnost druhé poloviny 19. století. Spíše tedy než asociaci s Nezvalovým křehkým poetickým
pohledem očekávejme od Massenetovy Manon spojitost s Dumasovou Dámou s kaméliemi, rovněž geniálně
vytrženou z přízemnosti příběhu Verdiho hudbou. Také Massenetova Manon se svým hudebním pojetím zařazuje
mezi stěžejní díla operní tradice. Patří k vrcholům francouzské "Velké opery" bohaté vnitřním patosem, zjemnělým
něžným jazykem tradice "Opery lyrique". Je to emocionální poloha pro nás ne zcela obvyklá, které k tomu,
aby u běžného diváka dosáhla obecné obliby, chybí poněkud falešná - více efektivní nežli hluboká - hudební
citová "povrchnost" italských operních mistrů.

 

RK: Děkuji Ti za rozhovor a přeji Ti další úspěchy nejen se samotnou Manon, ale i ve všech dalších Tvých režisérských projektech.