Vladimír Třebický
solista opery Moravského divadla
neúnavný poeta a karikaturista
S laskavostí hledí na zvířátka - jak by
pak neměl vlídnost pro kolegy - herce...?

      O rasismu a pokrytectví  - ( část úvahy )

  Dnes a denně se v médiích přetřásá problém rasismu. ALE je v té celosvětové diskusi notná dávka pokrytectví.
  Zatím, pokud vím, nikdo vážně  nezmínil rasismus, který my lidé uplatňujeme přímo programově na zvířatech.
  Co si mohu např. myslet o nekompromisní bojovnici za práva menšin Eržice Vlevoúhlé - Spurné, když na mě
  před obchodem řvala, ať odtrhnu našeho zrzavýho parchanta od její čistokrevné černé čubky.  Přitom náš
  árijec byl podle předpisu uvázán a její volně pobíhající temná mrcha ho sama vyhledala a nastavila zadek !
  Pokud akční rádius našeho liberalistického usilování nezahrne i říši  zvířat, nehneme se z místa.

  Kolik psů trpí frustrací ze zakázaného sexu jen proto, že nositelka dráždivé vůně  nevlastní průkazku o rasové
  bezúhonnosti. Často vídám, jak hafani a jejich páni s vyplazenými jazyky a řemeny nepjatými k prasknutí pádí
  naší   ulicí za roh, kde se po úzkém balkóně  producíruje černá fena, rajda Aida, přezdívaná Divá  Hára, protože
  proti  všem zákonům přírody  i  rozumu barví 366 dní v roce. Bývá tu tlačenice jako  před Melantrichem
  v r. 1989.   Vlčáci, chrti vychrtlí, jezevčíci, jezevci, boxeři , zápasníci, pittbullové, rottveileři,   všichni sborem
  slintají při   pohledu na černou čubku, zplozence hromadných sexuálních radovánek těch   nejďábelštějších
  kříženců, jaké   mohla stvořit snad jen nejzvrhlejší fantasie samotného Satana. A tahle stvůra,  jako Julie
  Kapuletová, tu lascivními   pohyby a křivýma nohama přivádí k nepříčetnosti nejušlechtilejší syny   modré
  krve z předních rodin našeho  města. A když jí někdy náhodou ukápne z balkónu kapička, vrhají se do boje,
  aby byli první u trofeje, kterou mezi ně milostivě upustila královna jejich srdce.

  Ale sem tam se vyskytnou rytíři , které lité souboje nezajímají. Přísný celibát změnil jejich orientaci.
  Svých kopí používají jen při  vzájemných nezávazných milostných hrách. To je rub naší lidské nelidské snahy
  o zachování čistoty rasy. Zjemnělost, homosexualita, úpadek a nakonec vyhynutí...


  

Nevím proč, ale následující povídání Vladimír označil názvem

                                   Silvestrovský přípitek

  Je známo, že mezi bytostmi, žijícími spolu delší dobu v jedné domácnosti dochází, kromě  ponorkového
  efektu, k vzájemnému ovlivňování tzv. přenosem. Procesem, který podobně jako sugesce, odehrává se latentně,
  leč   nekontrolovaně na bázi mentální indukce.  Uvedený mechanismus funguje stejně  i  při  soužití člověka
  se zvířetem. Němá tvář začne přijímat rysy velitele, pán zas vizáž svého miláčka. Někdy se člověk až zděsí
  té podoby. Třeba náš čokl. Čím starší, tím ošklivější. Opelíchaný, šedivý, nevrlý, líný, nečesaný, nemytý,
  ocas schlíplý,  jako bych hleděl do zrcadla. Smutný pohled. Když si vzpomenu, že jsem ho před lety mohl
  prodat  (a ne levně) a být dnes ušetřen pohledu na obraz svého úpadku, rval bych si chlupy !

  Bylo to na podzim. Počasí psabysnevyhnal. Náš Muff se ale psu podobá jen náhodou, tak musel ven.
  Co nejkratší cestou kolem hotelu Sigma, jen vycikat a honem zpátky do tepla. A stejně jako déšť prozradí
  skutečnou podobu leckteré krásky, která si doma zapoměla deštník, tak podzimní sprška odhalila světu pravdu
  o  původu našeho psa.  Husté chlupy,  jindy milosrdně  halící souchotinářskou hruď  a křivé hnáty, přilíply
  se k tělu. Na první pohled bylo jasné, že Muffíkův rodokmen se začíná mezi příšerami v období druhohor
  a pokračuje přes jesetera a užovku až ke psu baskervillskému. Pravá noha po strýci jezevci, levá po babičce
  lasičce, ocas zdědil po pratetě veverce a charakteristický pach mu propůjčil prapradědeček tchoř. Jakoby nestačil
  liják. Ještě mě poléval stud. Honem domů. Vtom slyším: "Mistr" !  Reflexivně  hrábnu do náprsní kapsy, kde
  nosím své fotografie s podpisem.  Otočím se. Na schůdkách autobusu s označením GB stojí starší dáma
  v kostkované sukni. Znají mě  i  za kanálem, projel mnou slastný pocit. Přistoupím k vozu. Sorry. Starší lady
  není   lejdy, nýbrž Skot a jeho zájem nepřitahuje moje osoba, ale náš Muff. Oči  vytřeštěné, kroutě  hlavou,
  stále   opakoval :

       "NOU, NOU, TO NEUNI MOUŽNÉ !  -  OUD NAROUZENÍ CEULÝCH  PADESÁT LET HLEUDÍM
  NA HLADINU JEZERA LOCHNESS A JEŠTĚ   NIKDY JSEM NEUSPATŘIL SLAUVNOU PŘÍŠERU :
  NAU   JA PŘIJEDU DO ČEK REPABLIK A PRUVNI CO VIUDIM, JAK SE LOCHNESSKÁ OBLUDA   PROCHAUZÍ   PO PEJVMENT !  JÁ MÁM  NA KOUST JEZERA PAB, HOUSPOUDU. MISTR, PRODEJTE
  MI VAŠI  NESKU, JÁ JI NALOŽÍM DO JOHNIE WALKER A PÍPL  A  MANY  MANY SE POUHRNOU..."

  Šáhnul do portmonky a nabízel mi 9 999 liber šterlinků. Inu Skot. Jenomže já, starý Žid, jak mě  ve dnech
  výplaty  nazývá manželka, začal kalkulovat. Když našeho šeredu zkřížím, nejlépe s jeho vlastní sestrou,
  vzniknou  bezkonkurenční jedinci, kterými pak zaplavím skotský trh a  MANY MANY se pohrnou mně.  
  - Ouha. Když jsem milého psa postavil proti jeho sestře,  při  pohledu na ni se mu rozklepala kolena.Málem
  ho ranila mrtvice.  Od té doby se fenám vyhýbá a milostné vztahy nevazuje pouze s jedinci stejného pohlaví.
  Splakal  jsem nad výdělkem. Dnes už mi za něj nikdo nedá ani mizerných 99 korun slovenských.

  Co dodat ? Snad jen to, že matkou nešťastného křížence byla slavná Koubkovic Bobina, co spala v troubě  
  (a jak je vidět, i s kdejakým troubou).
 
 

  Co dodat ? Snad jen to, že matkou nešťastného křížence byla slavná Koubkovic Bobina, co spala v troubě  
  (a   jak je vidět, i s kdejakým troubou).

                                                 (PS. Povídání o Koubkovic dětech a psech je téma  seriálu na pokračování...)

 


                                                     

                                                      !  !  !    V  A  R  O  V  Á  N  Í    !  !  !  
 

                                  ( Ti, co mají o divadle ještě  nějaké iluse ať raději nečtou dál ...) 

 


 

                  Proslov při příležitosti oslav narozenin kolegů Josefa Sitka,
                 Ludmily Machytkové a Arnošta Svobody dne  8.března 2001

 

                        Drazí oslavenci, milí kolegové  !

  Naklonují-li se někde v cizině dva bejci, v naší zemi se vzruší pera všech žurnalistů. A když se na Moravě  
  v plné svěžesti dožívají požehnaného věku tři čeští herci, kteří veškerou plodivou sílu vrhli jako obětinu
  do klína svůdné Thálii, pery novinářů to ani nehne. Nevadí! Herci jsou skromní. Jejich nenáročnost je až
  chorobná.   BJEDA (Bratrská jednota divadelníků), jejímž svatým posláním je ochrana práv a svobod
  dramatických umělců, se rozhodla experimentální metodou zjistit, kolik toho vlastně takový český herec vydrží.

  Její přední funkcionáři vyvezli jednoho dobrovolníka doprostřed pouště a tam ho ponechali bez jídla
  a vody svému osudu. Když se předseda se svou suitou po třech měsících vrátil na poušť, nevěřil vlastním
  očím. Herec byl živ a zdráv, v dobré tělesné  i hlasové kondici. Na udivenou otázku "jak je to možné ?",
  dobrovolný asketa odpověděl :   "To máte tak. Jak tady do těch šutrů kolem pořád plácal vítr, připomínalo
  mi to potlesk.  A herec k životu vlastně  nic  víc nepotřebuje."

  Druhý pokus Bratrské jednoty se uskutečnil v Brně. Do jedné z klecí v podzemí hradu Špilberka umístili hejno   krys,  do druhé stejný počet pěvců. Zatímco krysy postupně  pochcípaly , aniž se jakkoli výrazněji hlasově
  prosadily,  zvukové projevy druhé skupiny i přes značný stupeň podchlazení den ode dne sílily a mohutněly.

  Vyhodnocené rozbory, vypracované špičkovou počítačovou technikou společnosti SOFRES FACTUM,
  podrobil  vybraný kádr expertů z BJEDA  za nezištné spolupráce  nadace  ČLOVĚK V TÍSNI, hluboké analýze.
  Její výsledky  shrnul do čtyř stručných článků (takzvané Artikuly pražské).

  Ředitelé všech divadel v Česku obdrželi fax tohoto znění : "V zájmu zvýšení pěvecké kultury na našich scénách,   doporučuje se důsledné dodržování čtyř níže uvedených artikulů. První dva platí pro herce, zbývající dva
  pro vedoucí pracovníky :         

  1. NEPÍT
  2. NEŽRAT
  3. HERCŰM NASRAT
  4. A VELKÝ KULOVÝ

  První tři  imperativy se již v divadle staly běžnou denní realitou. S plněním čtvrtého se začne, jen jak bude
  dokončena oprava nedávno vyhořelé Střelnice.
 

  Jestli jste snad, drazí oslavenci, očekávali tradiční obálku, jako projev uznání za zásluhy o českou kulturu, která   dopadla jak dopadla, budete zklamáni. Nejlepší bude pořádně se vožrat. Tím nebude porušen ani čl.1. ani 2.
  Právě  v prostředí, kde životní ztroskotanci nacházejí své poslední útočiště, došel našinec konečně pochopení
  a  zaslouženého ocenění. Jak o tom vypráví báseň Korunovace, s kterou bych Vás nyní rád seznámil.

  Jen mám obavu, aby nedošla újmy pannenská nevinnost mladých členek našeho kolektivu. Báseň je totiž
  prošpikována drsnými až sprostými výrazy. Není divu. Její děj se odehrává zčásti v hospodě  IV. cenové
  kategorie, zčásti v divadle. Kdo nemá nervy a žaludek v pořádku a nesnáší kouř, měl by se na chvíli vzdálit.
  Specielně lyrické hlasy (aby tu vůbec někdo zůstal !?) by se měly vyvarovat střetu s tvrdou životní realitou.
  Ale na druhou stranu, kdo odejde, zahodí poslední příležitost nahlédnout všechny hrůzy profese operního
  sólisty  a popřípadě  i poslední šanci k prozření a návratu do normálního světa.

 

 K o r u n o v a c e

V  hospodě  U vola dědci napůl hluší
hádaj se, křičí, do stolu buší.
O čest a zásluhy vedou spor.
Však po uznání prahne každý lidský tvor. 

Já býval havíř, kurva, kdo je víc?
Přežil jsem zával. Mám silikózu plic.
Robil jsem v čelbě  v porubu...
Neškleb se nebo dostaneš do zubů !

Seš hrdina leda socialistický práce, srabe.
Na piráta silnic, kdo se na mě  hrabe ?
Kudy prohučel můj CZ kamión, tam tekla krev a hořely vraky.
Mám hemeroidy v prdeli  a záda taky.

Zkus jednou rukou vzepřít dvacet piv
a druhou oškubávat hosty. To chce grif,
chvástá se bývalý číšník zase.
Tři  roky v lapáku, plochý nohy a křečáky jak prase.

Typograf nemluví. Jazyk máčí ve sklenici.
Výpary z olova mu rozleptaly sliznici.
Jen se vytahujte. Já na čest zvysoka seru.
Má zatuhlý kolena a nemanželskou dceru.

Co čumíš frajere ? Dej si na mě  bacha !
Tak bejvalej operní pěvec ? Cha cha.
Nic nedělal, jen si zpíval, peněz jako šlupek,
zdravej jako řípa, koukni na ten pupek.

Hemeroidy, ploché nohy, lues, artritída,
to je chlapi sranda. Muška, komár, hnida !
Nad choroby všechny je
s c h i z o f r e n i e .

Ona je příčinou proč herec pije,
proč hlavou do zdi ve cvokhauzu bije,
jak zvíře v kleci svůj recital nyje
v záchvatu inferna schizofrenie.

Trpí jí herec stejně jako herečka.
To ona jim přehazuje v hlavě  kolečka.
Kdo jednou vstoupil na prkna jež znamenají svět
má ji, než napočítáš pět.

JSME SVOJI, JSME SVOJI
kde zas ta koza stojí...
RTY SE TO ŘÍCI BOJÍ
stojí jak píka v hnoji !

JSME SVOJI, JSME SVOJI
vole, si v loji !
RTY SE TO ŘÍCI BOJÍ
ta kráva to zas dojí...

JSEM MILÁ HOLKA STARÝ VĚCH
však pořád šik  - koukni na můj měch....
JAK JSEM TO ŘEK, UŽ JE TO TAK
pohni tam dole, musím stihnout vlak !

VIDINO DIVNÁ PŘESLADKÁ
bože, jak já bych si dal panáka....
UBOHÁ RUSALKO BLEDÁ
za chvíli přijde výška, ó běda !

VĚRNÉ MILOVÁNÍ
von se ho snad nenaučí do skonání ! 
NEJKRASŠÍ   KRÁ.... -  rup ...
Teď  honem úsměv. Nemám sice háčko, zato skvostný chrup. 

ZNÁM JEDNU DÍVKU TA MÁ DUKÁTY
co se na mě  lepí  -  není přihřátý ?
ZNÁ JEDNU DÍVKU TA MÁ DUKÁTY
háklivej jak panna - asi je přihřátý... 

KUDA KUDA, KAM ODEŠLI  JSTE ASI
 Jsme tu a na věčné časy.
SLÁVA ZLATU MOCNÉMU, LIDSKÉ SVÁDÍ DUŠE
Mařko, schází sbor ! - Už po schodech kluše. 

TA DUŠE TA TOUHA, TO SRDCE TEN ČAR
večeřela tvarůžky, tlačenku s cibulí, topinku a kaviár.
TOŤ LÁSKY MÉ JE VELKÝ DAR
rum, fernet, vodka, okena a Budvar. 

DALIBORE, TYS MŰJ...
dusí mě jak husu, chuj !
ANO TVŰJ... 
stejně  tě  přeřvu, duj jak duj. 

DOBRÁ VĚC SE PODAŘILA
VĚRNÁ LÁSKA ZVÍTĚZILA
ONA JEJ, ON JI MÁ RÁD
DOBŘE, DOBŘE NASTOKRÁT !

 

Civí havíř celý ztuhlý
jak praštěný kusem uhlí.
Vyslech jsem tu strašnou přednášku
a mám, brrrrr, po těle vyrážku.

Pěvče, hola, usedni do čela stola !
V hospodě   U velkýho vola
pasuju tě na krále Hanáků.
Kurva vrchní, na můj účet
dones nám pět panáků !

 




A nakonec ještě  - jak mě vidí Ládikovo laskavé oko:

 

(Ta možnost, že by se mi do hlavy ještě dálo něco  nalejt je lichotivá...!)