Olomoucká Aida jezdí po světě.... 

 

 

Už samotné uvedení Aidy v menším operním divadle provází množství skeptických poznámek jak v souboru, tak i mimo divadlo. S ředitelem Josefíkem a dirigentem Macurou jsme
se však správně rozhodli, že hrát jen komorní tituly je cesta
do záhuby, a to jak pro divadelní kasu, tak především i pro
perspektivu celého souboru. Ten může růst jen na velkých úkolech ! Rovněž diváka - a operního diváka zvlášť, nemůže uspokojovat sebelépe volený komorní dramaturgický plán. -
A pak - co historie ?   -  V době, kdy operní klasikové žili,
se jejich díla hrála ve všech divadlech nejen po celé Itálii, ale
všude v Evropě.  A byly to velké domy ? A mamutí soubory !?...
(Navíc - Aida je vlastně s výjimkou druhého finale - "Triumfu", komorní opera. O tom by mohli vyprávět všichni režiséři, kteří
se vyřádili s výtvarníky na monumentalisaci koncepcí, načež se celou druhou polovinu opery trápili titěrností svých hrdinů na prázdném prostoru v pohořích kulis... )

Nicméně  investice do Aidy se divadlu vyplatily : Nadšené domácí publikum, a ke stovce vyprodaných představení po celém Německu, Rakousku a Švýcarsku ! -
A že to nebyla v tamní konkurenci žádná ostuda, o tom svědčí to, co např. napsaly největší bavorské noviny Süddeutsche Zeritung 26.7.1995:

  


    
    Několik postřehů a zvláštností :

 

     Naše první kontakty se zahraničím se vyznačovaly mnoha zvláštnostmi a zcela neobvyklými relacemi. Byli jsme mnohdy vrženi
     do situací, které se zcela vymykaly všemu tomu, na co jsme byli doposud zvyklí. Navíc jsme se při nich vlastně po prve setkávali
     se soukromými podnikateli a jejich agenturami. Aidu tehdy vozila po Německu, Švýcarsku a Rakousku firma bratrů Grabowských
     "Staggiona d´Opera Italiana" se sídlem v Baselu. (Rodina Grabowských před válkou spravovala - ne-li dokonce vlastnila - několik
     berlínských divadel).

Když jsme se s ředitelem Josefíkem po prve setkali s panem Vincentem Grabowskim ve Vídni, vytáhl tento,
na rozdíl od nás vybavených koncepty a kalkulačkami, z kapsy kus papíru a tužku, a během pás vteřin jsme
měli před sebou celý rozpočet včetně počtu a stavů účinkujících seškrtaných na naše zvyklosti pod minimum
- (chcete vydělat, chlapci - já taky !). Byl to první ze šoků - ale ono to fungovalo ! .....

       Přečtete-li si z předchozího článku, že výtvarníkem scény byl Pietro Pizzolante jistě vás udiví, že se jednalo
       o našeho kolegu Martina Víška. Já si také musel zvykat na to, že jsem byl pro vyprodané amfiteátry a sály
       Giovannim Riccim, zrovna tak jako naši kolegové sólisté pokud se jejich jména nedala poitalštit, byli prostě
       přejmenováni. - Ale tak primitivní  to zase nebylo ! Agentura na propagačních materiálech uváděla často jména
       historicky prvních představitelů, takže o nějakém podvodu nemohlo být řeči ! Rovněž byl-li někdo z našich
       zahraničních kolegů - sólistů uváděn jako člen té nebo oné operní scény (včetně milánské La Scaly), mohli
       jste si být jisti, že se v tom divadle někdy určitě objevil !
       V každém případě ale se u Grabowského vždy jednalo o dokonalé profesionály, mnohdy skutečně velké umělce. 

    -  No a protože jsme nejezdili jako olomoucká opera, ale jako "Staggiona d´Opera Italiana", bylo také první
    starostí pořadatelů, že ihned po příjezdu zmizely z okolí představení naše autobusy s českými poznávacími značkami.

Už při samotném studiu opery v Olomouci rozepsal dirigent Macura party v orchestru (tam se jednalo hlavně
o dechové nástroje) i ve sboru tak, že aníž by byla narušena výsledná stránka reprodukce podílelo se na určitých
partech více skupin účinkujících. - Při režii a aranžování velkých scén jsem stavěl jednotlivé skupiny sboru
(kněží, lid, vojáci, šlechta, zajatci) tak, aby při respektování logiky děje i výtvarného pojednání kostýmů těchto
skupin, mohly si jednotlivé sekce hudebně vzájemně vypomáhat - a vůbec nebylo to jen to, že všichni zpívají
všechno !  - To nám potom i na velkých zahraničních scénách umožnilo Aidu hrát v plné síle předpokládaného
zvuku i s minimalizovanými stavy. -  (Důležitou kupinu ethiopských zajatců mohli tak doplnit na potřebný stav
volní členové technických složek - protože "chudobný egyptský lid" se postaral o pěvecké posílení jejich scény.)


       Vzhledem k tvrdým restringcím stavů - hlavně technických složek, si každý po příjezdu našel a odnesl do šatny svůj
       kostým nebo nástroj, a po představení si ho zase pečlivě uklidil do připravených skříní. - (Kupodivu ani odboráři
       neprotestovali ! - Do dějin vešla slova jedné "nezvládnutelné" solistky, zmodralé v chladu a dešti: "Za marky  poju !")
       Celá technika představení Aidy ( ! ) sestávala kromě dvou garderobiérek a vlásenkářky z pánů Přikryla a Konárika,
       kteří za diskutabilní výpomoci jakýchsi místních helfrů - nosičů, natahali bedny s kostýmy a nástroji, sestavili celou
       scénu, připravili rekvizity a postarali se o všechny přestavby a zbourání scény, včetně naložení všeho zpět na náklaďák.
       S oběma uvedenými pány jsem si potom sám nasvítil scénu (mnohdy šlo-li o náměstí nebo amfiteátr - za plného
       slunečního světla), a sám jsem si taky celé představení od pultu svítil. - Tehdy jsem v duchu děkoval svým panům
       profesorům Šálkovi a bratislavskému Miro Fischerovi, od kterých jsem se toho o svícení nejvíc dozvěděl !  - Vím,
       že tohle všechno je už dnes všem, co jezdí na západ známo, ale my jsme byli vlastně z prvních, koho do té vody strčili.

Nemohu ještě nevzpomenout v této souvislosti jiných "šikovností" pana Grabowského. - On vlastně na první pohled působil
jako žoviální venkovský strýc, vždy trochu neustrojený vzhledem ke své silnější postavě. Všechno sledoval jen jakoby nedbale,
ale když se cokoliv šustlo, ihned se tam objevil. Po prvních představeních, když si ověřil, že nám to funguje, už jsme ho skoro
neviděli. Hned po začátku představení obešel všechny pokladny, shrnul do igelitky všechny tržby, obešel svoje sólisty a každého
z té igelitky vyplatil. A pak šel na hotel. - Jednou jsem se ho ptal, nemá-li strach chodit s takovými sumami v igelitce, ale on se
smál, že kdyby měl peníze v aktovce připevněné k ruce řetízkem, tak že by mu ji možná uřízli, ale takhle že je všechno OK !

- V Hamburgu jsme hráli na nábřeží celnice, kde bylo nastavěno na 5000 židlí. Protože navečer a v noci je tam i v létě pořádně
chladno, postavil k pokladnám dodávku, a každý návštěvník si mohl za 5 marek půjčit malý čtvereček polyesteru pod zadek.
Většina diváků si ho brala, a protože Němci jsou ukáznění lidé, po představení zase všichni ten svůj "polštářek" do dodávky
vraceli, aniž by koho napadlo chtít svých 5 marek zpět. - No a druhý den tatéž dodávka s těmitéž čtverečky stála znovu....

- Ve většině měst bylo v rámci představení připraveno pohoštění, které se pro VIP návštěvníky podávalo o první přestávce.
Ihned poté byly zbytky přeorganizovány a znovu úhledně upraveny, a hostující umělci byli u vytržení nad tím, jak agentura
pečuje o jejich pohoštění...

Ale nechci a nemám důvod pomlouvat, šikovnost zaslouží spíše obdiv. Zvláště, když jsme jezdili za vysoké diety, když jsme
byli až na malé výjimky vždy ubytováni v prvotřídních hotelích typu Holliday Inn, když se naše snídaně podobaly hostinám
a naše představení divácky praskala ve švech. První zájezdy olomoucké opery na západ byla pro nás pro všechny zážitkem
dodnes nezapomenutelným.