Nechci v této kapitole psát nějaký příběh svého putování různými prostředími, školami, divadly, spolky...
Volně, tak jak mi přijdou vzpomínky na mysl nebo fotky a články do ruky, budu nazdařbůh doplňovat
i tuto stránku. Přece jen ale - už jenom proto, že vlastně  všechno se tu motá kolem jeviště  -
dá se čekat, že divadelnící budou v přesile. Takže jimi asi začnu :

 

 

 

Všichni ostatní mi to jistě  prominou : jednoho člověka jsem měl nejraděj,
 i když se to vlastně ode mne nikdy nedozvěděl - přestože to věděl.
 Jsem mu vděčný, protože se pro mě  postupně  stal jakýmsi měřítkem
 všeho, co jsem na divadle dělal a dodnes dělám. Na jeho většinou  nekonformních a chirurgicky (bez umrtvení) řezných, většinou mimochodem  hozených  poznámkách jsem si budoval celou stavbu své osobní divadelní  filosofie i praxe. Dodnes, ať dělám na jevišti cokoliv, ať jsem sebevíce  spokojen  sám  se sebou - vždy zaslechnu kousavou poznámku lehce  ironického rýpnutí -  a honem se vracím zpátky na zem.
 Každý z nás - od divadla - potřebuje někoho, komu může absolutně věřit,  protože kdyby se měl člověk spoléhat na oficiální kritiku své práce, tak by  zblbnul... Ale aby nedošlo k omylu - to všechno byla jen jedna stránka
 naší  společné krevní skupiny.... I když jsme se později rozděleni stýkali dost  náhodně, ba nepravidelně, neměl jsem mezi přáteli člověka bližšího.

   Dirigent Olda Bohuňovský mi od 22. září roku 1996 zoufale chybí !...
 

 

   

                   Třemi jmény je zásadně  ovlivněno všechno moje divadelní myšlení a cítění :

                       Karel Smažík - Oldřich Bohuňovský - prof. Josef Burjanek
 



Kdyby mi někdo v době, kdy jsem se živil na estrádách řekl, že jsem "bavič", praštil bych ho po hlavě !
                                          I dnes ve mě  vyvolává toto označení průjmové stavy.


Během nuceného pobytu  "mimo zaměstnanecký poměr v divadle"   (1978 - 1980)  - ale také dřív i později - jsem měl to štěstí, že jsem
mohl spolupracovat s Krajským podnikem pro film, koncerty a estrády v Brně. Podílel jsem se herecky, pěvecky, režijně  i autorsky
na mnoha koncertních a estrádních programech.
Setkal jsem se s mnoha skvělými profíky v těchto žánrech.  -  Rád bych vzpomenul alespoň pár jmen :

Konferenciéři, komici a zpěváci - Miroslav Študent, Jitka Davídková, Jiří Trnka,  Zdenka Hudcová,  Jarka Ondrušková,  Lída Trnková, 
                                                         Zdeněk Dostál,  Hana Bencúrová, všestranní estrádníci - manželé Kordasovi,  ilusionisté - manželé
                                                         Krejčí (díky nimž jsem se dostal  také do Varieté Rozmarýn a jeho produkcí) ;

Kapelníci a vedoucí souborů -  Antonín Michna,  otec a syn Vichtovi,  Eda Šurman.  Skvělá parta Honzy Slabáka a jeho Moravanky
                                                     s Jirkou Helánem, Majkou Vyoralovou  a Květou Navrátilovou, a ovšem také s Ivanou Slabákovou, 
                                                     Jožkou Šífarem z Poštorné a kolegou z Reduty  Jiřím Jurkou !

Choreografové a tanečníci - Dana Vejchodová,   Ria Milštainová,   Jarka Přichystalová ,  Petr Boria, a v té době  začínající
                                                 Evica Strnadová - Šedová , (která dnes  provozuje se svým synem svoje vlastní "Taneční studio 6").
 

A konečně , dlouholetá spolupráce se souborem Bratří Pantůčků, s kapelníky Pavlem Moukou a Františkem Šmídem, zpěváky
Jirkou Látalem, Alenou Horovou a "polským hostem"  - skvělou sólistkou Hannou Mariou Taras.    O celý ten spolek nepřekonatelně  
tehdy pečoval  manager  Láďa Martínek, no a samozřejmě hlavní protagonisté  - Libor a Zbyšek Pantůčci !  --
                     
To od Zbyška Pantůčka - komika od pána boha jsem se naučil, že : "Lidi nepotřebujou humor - ale srandu"


Tituly, pomíjivé jako jejich aktuálnost, dnes již nic neříkají - snad jen těm, co je s láskou nadřeli, aby pak projezdili celou tehdejší republiku :
                 "Veletrh dobré zábavy"    -    "Pantůčci vás zvou"   -    "Papala (Pantůček, Pantůček, Látal)" -  "Hurá expedice"  
         "Možná příjde i Pantůček"    -   "Pantůček do každé rodiny"   -  "Čertovské diskohrátky" "Pantůčci 100 x stejně" - a četné další...

         
Byla to dřina, ale hlavně : naučil jsem se nebrat vážně kecy o "velkém umění" !
                     Zjistil jsem, že nelze uspět bez tvrdě  vydřeného řemesla !

         
(Nejvíc jsem obdivoval komiky-cirkusáky a superprofiky-artisty !   - V prostředích většinou nedůstojných, bez zázemí, šaten,
              hygienických podmínek a mnohdy i nejistých honorářů odváděli samozřejmě svoji - mnohdy i životu nebezpečnou - práci.)   
                                                                                  Byla to ohromná škola !

 

 


Někdy na podzim roku 1977 jsem po prve navštívil opavské divadlo, abych se domluvil s tehdejším šéfem opery
Jiřím Karešem na pohostinské režii Piskáčkových Perel panny Serafínky .Tehdy jsem se také po prve setkal
se Zdeňkem Jágrem. - Jsou lidé, o kterých již od prvního setkání jaksi víme, že mají stejnou "krevní skupinu".
Nebyl to náš případ. Hledali jsme k sobě cestu mnohem delší dobu.To, co jediné nás tehdy spojovalo, byl asi
nadšený vztah k divadlu, a do jisté míry i k něžnému pohlaví,okolo kterého se pro nás v té době dění v divadle
i kolem divadla točilo. Na velké přátelství to ovšem bylo málo. Postupně,jak jsme spolu začali pracovat - a také
díky společné příčce našich pokojů na ubytovně - se náš vztah začal měnit, aby konečně dosáhl kamarádství
upřímného a z mé strany navíc naplněného neskonalým respektem a obdivem k tomu, čím Zdeňkovo srdce dovedlo
přes všechen handicap věku i daností vzhledových oslovovat prostřednictvím zpěvu stovky nadšených operních
ctitelů - a samozřejmě - hlavně ctitelek... Peripetie přátelského vztahu nelze popisovat, vzpomínky jsou jen
slabým odvarem čaje, kterým jsme hasili kamarádskou žízeň po životě na jevišti i mimo něj. Přesto ale bych
si dovolil vylovit ze zapomenutí jednu příhodu, která o Zdeňkovi poví víc, než desítky popsaných stránek:


 

 

Opavské divadlo mělo družbu s operním souborem Gerhard-Hauptmann Theater v Goerlitz. V rámci této družby
jsme studovali společná představní, ale uskutečnilo se také několik vzájemných výměnných koncertů. Na první
z nich nás přijela do Goerlitz malá skupina. Při zkoušce na náš koncert operních árií se v hledišti povalovalo
několik znuděných německých kolegů,  nahnaných tam ze slušnosti vedením tamního divadla. Divadelnící vědí,
co tím chci vyjádřit : Tiché vzdechy, významné pohledy, laskavá arogance.
Pak došlo na árii Jeníka "Jak možná věřit...". Zdeňek se na jevišti motal kolem půltu dirigenta Bohuňovského,
pokašlával, posmrkoval a margíroval. Nuda v hledišti dosahovala stupně  potřeby sbalit se a jít do bufetu
na kávu. A pak to přišlo : Před "krásenkou" dirigent zvolnil, Zdeňek se otočil zády, natáhl vzduch až do paty,
otočil se zpět a vypálil "háčko" s velkým H  !!! - a to tak, že překvapení kolegové z Goerlitz včetně unuděných
orchestráků vstávali ze židlí, plácali, klepali na pulty a ani si snad nevšimli toho, že Zdeňek zlomyslně pokračuje
v margírování zbytku partu, zatímco dirigent Bohuňovský se nad partiturou pobaveně  šklebil - tak jak to uměl
jen on. Od té doby jsme pro ně  všechny byli opravdu "Liebe Kolegen".
Jsem šťastný a hrdý na to že jsem se se Zdeňkem u divadla setkal - a opravdu si myslím, že ten, kdo ho
neslyšel zpívat je o celou jednu dimenzi zážitku z pěveckého umění chudobnější.



 

Něco málo o výtvarnících a nejen jevištních


                                                                                 Když se ve stejný okamžik dívá více lidí na stejný obraz
                                                                                                                          pouze jeden z nich ho vidí ze správného úhlu
                                                                                                  Pohled ostatních je zkreslený !
                                                                                                                                                             Leonardo da Vinci

                                                                                                  No jo, jenomže všichni považujeme ten "svůj" úhel
                                                                                                  za jediný správný - a to se netýká jen obrazů...
 

Za jeden z největších fenoménů kultury a historie vůbec, považuji výtvarné umění. Je to v podstatě zoufalá
potřeba člověka reagovat na svět a lidi okolo sebe, aniž by potřeboval být konkrétní a marně se slovy pokoušel
definovat své pocity a pravdy. Může se s ním srovnávat jedině poesie - a to vlastně jen některá její část.

Musím si přiznat, že vlastně skoro polovina mé jevištní "práce" se soustřeďovala na snahu vytvářet výtvarně
pohledná představení. Mými nejlepšími přáteli v práci byli vždy jevištní a kostýmní výtvarníci. Bylo jich mnoho,
nakonec ale se v určitých obdobích soustřeďovala naše spolupráce do dočasných týmů. Zpočátku to byli kolegové
a profesoři z okruhu JAMU a Státního divadla v Brně  - Alois Vobejda, Vojtěch Štolfa, později ostravský Jan Obšil
a opavský Jaromír Malíček.
Největší vliv na utváření mých jevištních názorů i výtvarného cítění měl ale pan profesor architekt Josef Šálek.
To nebyl jen výtvarný polyhistor a nejperfektnější pracant s jakým jsem se kdy setkal, ale zároveň nejlaskavější
člověk.  - Později jsem měl to štěstí, že se mnou měli trpělivost Oldřich Šimáček, bratislavský Vladimír Suchánek,
Jan Vančura z Liberce, a dva mí, snad nejbližší divadelní kamarádi - Alexander Babraj a Martin Víšek.

Mám-li jmenovat výtvarníky kostýmů vybavují se mi zejména čtyři jména:
František Kříž - (vystudovaný operní režisér, dlouholetý asistent režie SD v Brn ě - pozoruhodně  ale ovládající
kostýmérské řemeslo !!!), Josef Jelínek, Eliška Zapletalová a nejvíc snad - Růženka Švecová-Vičarová.

Vedle těchto mých spolupracovníků divadelních ovlivnila moje myšlení i cítění rovněž řada umělců, s jejichž dílem
jsem se již od mládí (prostřednictvím těch několika málo kvalitních časopisů, co se v té době daly sehnat) setkával.
Některé z nich jsem měl to štěstí také osobně poznat:
Nejbližším přítelem mezi nimi byl olomoucký Miroslav Šnajd
r, dále pak Václav Zykmund, jeho "študenti" Rudolf Fila
a Jozef Jankovič, brněnští přátelé Rudolf Hocke, Robert Hliněnský a Miroslav Štolfa, kamarádi z ostravska Ladislav
Mária Wágner, Bronislav Liberda a hlavně pak další těšínský "artbrutista"
Petr Navrátil - manžel skvělé vedoucí
dekoratérsých dílen Těšínského divadla Soni Navrátilové. Často jsem brousil po ateliérech v Praze a Bratislavě
a měl tím pádem to štěstí potkávat se s Františkem Grossem, Janem Součkem, Jiřím Sopkem, Danielem Fischerem,
Čestmírem Kafkou či Ladislavem Novákem. Na jedné brněnské výstavě jsem se podivně rychle spřátelil s Karlem
Laštovkou, Vladimírem Suchánkem - který v té době vyráběl v jedné brněnské textilce monumentální artprotis,
a Jarmilou Mařanovou, která mě uchvátila svým cyklem grafik k "Labyrintu Mundí". V Brně jsem se rovněž potkal
s Olivou Volejníčkovou, která chodila na moje aranžované zkoušky v Janáčkově divadle a opřekot tam malovala.
Ze sochařů jsem měl to štěstí osobně poznat Olbrama Zoubka, manželé V + V Janouškovy, Vojtěcha Adamce,
a Karla Nepraše - jediného vlastně ze skupiny "Šmidrů", které mám moc rád. 
K jiným jsem pouze vzhlížel z dálky : Jan Bauch, Josef Istler, František Ronovský, Jiří Kolář, Bedřich Dlouhý,
Jaroslav Vožniak, Otakar Slavík, František Ronovský, Ladislav Zívr, nebo grafik Jiří Anderle (jeho cyklus "Iluze
a realita" mne dodnes tajemně vzrušuje).
A když už se tolik chlubím - jednou jsem, ještě jako kluk, potkal na schodech pod pražským hradem malíře Jana
Zrzavého (už nevím přesně kdy to bylo, ale to setkání mi splývá s dobou, kdy jsem taky nedaleko pražského
hradu potkal Jana Masaryka - bylo nás tehdy několik kluků a on na nás "na ministra civící" vesele zamával).
Zcela osobitý (získáním obrázku nenaplněný) příběh mě spojuje s mou velkou "výtvarnou láskou" Mikulášem Medkem.

Musím se přiznat, že neznám - snad s vyjímkou kravínů - příjemnější vůni, než je pach terpentýnu a olejů ateliérů.


Vždycky, když se někdo podivoval tomuto mému zaujetí výtvarným uměním, jsem si vzpoměl na architekta
Šálka, který mi jednou řekl: : "Víš, chlapče, všichni se na tom světě trápíme, když se ale trápíš prostřednictvím
umění - myslel tím nejen obrazy ale hlavně hudbu - tak se trápíš "krásně" - a to se dá vydržet !"

- Nemohu také nevzpomenout několik mých přátel - sběratelů či galeristů : manželé Hermanovi a Francovi z Brna,
Josef Chloupek s manželkou Bohunkou Olešovou, Karel Tutsch či Karel Drabina a manželé Andělovi z ostravska.

 

 

 

zpět