Nechci v této kapitole psát nějaký příběh svého putování různými prostředími, školami, divadly, spolky...
Volně, tak jak mi přijdou vzpomínky na mysl nebo fotky a články do ruky, budu nazdařbůh doplňovat
i tuto stránku. Přece jen ale - už jenom proto, že vlastně všechno se tu motá kolem jeviště -
dá se čekat, že divadelnící budou v přesile. Takže jimi asi začnu :
Všichni ostatní mi to jistě prominou : jednoho člověka jsem měl nejraděj, Dirigent Olda Bohuňovský mi od 22. září roku 1996 zoufale chybí !... |
Třemi jmény je zásadně ovlivněno všechno moje divadelní myšlení a cítění :
Karel Smažík - Oldřich Bohuňovský - prof. Josef Burjanek
Kdyby mi někdo v době, kdy jsem se živil na estrádách řekl, že jsem "bavič", praštil bych ho po hlavě !
I dnes ve mě vyvolává toto označení průjmové stavy.
Během nuceného pobytu "mimo zaměstnanecký poměr v divadle" (1978 - 1980) - ale také dřív i později - jsem měl to štěstí, že jsem
mohl spolupracovat s Krajským podnikem pro film, koncerty a estrády v Brně. Podílel jsem se herecky, pěvecky, režijně i autorsky
na mnoha koncertních a estrádních programech.
Setkal jsem se s mnoha skvělými profíky v těchto žánrech. - Rád bych vzpomenul alespoň pár jmen :
Konferenciéři, komici a zpěváci - Miroslav Študent, Jitka Davídková, Jiří Trnka, Zdenka Hudcová, Jarka Ondrušková, Lída Trnková,
Zdeněk Dostál, Hana Bencúrová, všestranní estrádníci - manželé Kordasovi, ilusionisté - manželé
Krejčí (díky nimž jsem se dostal také do Varieté Rozmarýn a jeho produkcí) ;
Kapelníci a vedoucí souborů - Antonín Michna, otec a syn Vichtovi, Eda Šurman. Skvělá parta Honzy Slabáka a jeho Moravanky
s Jirkou Helánem, Majkou Vyoralovou a Květou Navrátilovou, a ovšem také s Ivanou Slabákovou,
Jožkou Šífarem z Poštorné a kolegou z Reduty Jiřím Jurkou !
Choreografové a tanečníci - Dana Vejchodová, Ria Milštainová, Jarka Přichystalová , Petr Boria, a v té době začínající
Evica Strnadová - Šedová , (která dnes provozuje se svým synem svoje vlastní "Taneční studio 6").
A konečně , dlouholetá spolupráce se souborem Bratří Pantůčků, s kapelníky Pavlem Moukou a Františkem Šmídem, zpěváky
Jirkou Látalem, Alenou Horovou a "polským hostem" - skvělou sólistkou Hannou Mariou Taras. O celý ten spolek nepřekonatelně
tehdy pečoval manager Láďa Martínek, no a samozřejmě hlavní protagonisté - Libor a Zbyšek Pantůčci ! --
To od Zbyška Pantůčka - komika od pána boha jsem se naučil, že : "Lidi nepotřebujou humor - ale srandu"
Tituly, pomíjivé jako jejich aktuálnost, dnes již nic neříkají - snad jen těm, co je s láskou nadřeli, aby pak projezdili celou tehdejší republiku :
"Veletrh dobré zábavy" - "Pantůčci vás zvou" - "Papala (Pantůček, Pantůček, Látal)" - "Hurá expedice"
"Možná příjde i Pantůček" - "Pantůček do každé rodiny" - "Čertovské diskohrátky" "Pantůčci 100 x stejně" - a četné další...
Byla to dřina, ale hlavně : naučil jsem se nebrat vážně kecy o "velkém umění" !
Zjistil jsem, že nelze uspět bez tvrdě vydřeného řemesla !
(Nejvíc jsem obdivoval komiky-cirkusáky a superprofiky-artisty
! - V prostředích většinou nedůstojných, bez zázemí, šaten,
hygienických podmínek a mnohdy i nejistých honorářů odváděli samozřejmě svoji - mnohdy i životu nebezpečnou - práci.)
Byla to ohromná škola !
Někdy na podzim roku 1977 jsem po prve navštívil opavské divadlo, abych se domluvil s tehdejším šéfem opery
Jiřím Karešem na pohostinské režii Piskáčkových Perel panny Serafínky .Tehdy jsem se také po prve setkal
se Zdeňkem Jágrem. - Jsou lidé, o kterých již od prvního setkání jaksi víme, že mají stejnou "krevní skupinu".
Nebyl to náš případ. Hledali jsme k sobě cestu mnohem delší dobu.To, co jediné nás tehdy spojovalo, byl asi
nadšený vztah k divadlu, a do jisté míry i k něžnému pohlaví,okolo kterého se pro nás v té době dění v divadle
i kolem divadla točilo. Na velké přátelství to ovšem bylo málo. Postupně,jak jsme spolu začali pracovat - a také
díky společné příčce našich pokojů na ubytovně - se náš vztah začal měnit, aby konečně dosáhl kamarádství
upřímného a z mé strany navíc naplněného neskonalým respektem a obdivem k tomu, čím Zdeňkovo srdce dovedlo
přes všechen handicap věku i daností vzhledových oslovovat prostřednictvím zpěvu stovky nadšených operních
ctitelů - a samozřejmě - hlavně ctitelek... Peripetie přátelského vztahu nelze popisovat, vzpomínky jsou jen
slabým odvarem čaje, kterým jsme hasili kamarádskou žízeň po životě na jevišti i mimo něj. Přesto ale bych
si dovolil vylovit ze zapomenutí jednu příhodu, která o Zdeňkovi poví víc, než desítky popsaných stránek:
|
Opavské divadlo mělo družbu s operním souborem Gerhard-Hauptmann Theater v Goerlitz. V rámci této družby
jsme studovali společná představní, ale uskutečnilo se také několik vzájemných výměnných koncertů. Na první
z nich nás přijela do Goerlitz malá skupina. Při zkoušce na náš koncert operních árií se v hledišti povalovalo
několik znuděných německých kolegů, nahnaných tam ze slušnosti vedením tamního divadla. Divadelnící vědí,
co tím chci vyjádřit : Tiché vzdechy, významné pohledy, laskavá arogance.
Pak došlo na árii Jeníka "Jak možná věřit...". Zdeňek se na jevišti motal kolem půltu dirigenta Bohuňovského,
pokašlával, posmrkoval a margíroval. Nuda v hledišti dosahovala stupně potřeby sbalit se a jít do bufetu
na kávu. A pak to přišlo : Před "krásenkou" dirigent zvolnil, Zdeňek se otočil zády, natáhl vzduch až do paty,
otočil se zpět a vypálil "háčko" s velkým H !!! - a to tak, že překvapení kolegové z Goerlitz včetně unuděných
orchestráků vstávali ze židlí, plácali, klepali na pulty a ani si snad nevšimli toho, že Zdeňek zlomyslně pokračuje
v margírování zbytku partu, zatímco dirigent Bohuňovský se nad partiturou pobaveně šklebil - tak jak to uměl
jen on. Od té doby jsme pro ně všechny byli opravdu "Liebe Kolegen".
Jsem šťastný a hrdý na to že jsem se se Zdeňkem u divadla setkal - a opravdu si myslím, že ten, kdo ho
neslyšel zpívat je o celou jednu dimenzi zážitku z pěveckého umění chudobnější.
Něco málo o výtvarnících a nejen jevištních
Když se ve stejný okamžik dívá více lidí na stejný obraz
pouze jeden z nich ho vidí ze správného úhlu
Pohled ostatních je zkreslený !
Leonardo da Vinci
No jo, jenomže všichni považujeme ten "svůj" úhel
za jediný správný - a to se netýká jen obrazů...
Za jeden z největších fenoménů kultury a historie vůbec, považuji výtvarné umění. Je to v podstatě zoufalá
potřeba člověka reagovat na svět a lidi okolo sebe, aniž by potřeboval být konkrétní a marně se slovy pokoušel
definovat své pocity a pravdy. Může se s ním srovnávat jedině poesie - a to vlastně jen některá její část.
Musím si přiznat, že vlastně skoro polovina mé jevištní "práce" se soustřeďovala na snahu vytvářet výtvarně
pohledná představení. Mými nejlepšími přáteli v práci byli vždy jevištní a kostýmní výtvarníci. Bylo jich mnoho,
nakonec ale se v určitých obdobích soustřeďovala naše spolupráce do dočasných týmů. Zpočátku to byli kolegové
a profesoři z okruhu JAMU a Státního divadla v Brně - Alois Vobejda, Vojtěch Štolfa, později ostravský Jan Obšil
a opavský Jaromír Malíček.
Největší vliv na utváření mých jevištních názorů i výtvarného cítění měl ale pan profesor architekt Josef Šálek.
To nebyl jen výtvarný polyhistor a nejperfektnější pracant s jakým jsem se kdy setkal, ale zároveň nejlaskavější
člověk. - Později jsem měl to štěstí, že se mnou měli trpělivost Oldřich Šimáček, bratislavský Vladimír Suchánek,
Jan Vančura z Liberce, a dva mí, snad nejbližší divadelní kamarádi - Alexander Babraj a Martin Víšek.
Mám-li jmenovat výtvarníky kostýmů vybavují se mi zejména čtyři jména:
František Kříž - (vystudovaný operní režisér, dlouholetý asistent režie SD v Brn ě - pozoruhodně ale ovládající
kostýmérské řemeslo !!!), Josef Jelínek, Eliška Zapletalová a nejvíc snad - Růženka Švecová-Vičarová.
Vedle těchto mých spolupracovníků
divadelních ovlivnila moje myšlení i cítění rovněž řada umělců, s jejichž dílem
jsem se již od mládí (prostřednictvím těch několika málo kvalitních časopisů, co se v té době daly sehnat) setkával.
Některé z nich jsem měl to štěstí také osobně poznat:
Nejbližším přítelem mezi nimi byl olomoucký
Miroslav Šnajdr, dále pak Václav Zykmund, jeho "študenti" Rudolf Fila
a Jozef Jankovič, brněnští přátelé Rudolf Hocke, Robert Hliněnský a Miroslav Štolfa, kamarádi z ostravska Ladislav
Mária Wágner, Bronislav Liberda a hlavně pak další těšínský "artbrutista" Petr Navrátil - manžel skvělé vedoucí
dekoratérsých dílen Těšínského divadla Soni Navrátilové. Často jsem brousil po ateliérech v Praze a Bratislavě
a měl tím pádem to štěstí potkávat se s Františkem Grossem, Janem Součkem, Jiřím Sopkem, Danielem Fischerem,
Čestmírem Kafkou či Ladislavem Novákem. Na jedné brněnské výstavě jsem se podivně rychle spřátelil s Karlem
Laštovkou, Vladimírem Suchánkem - který v té době vyráběl v jedné brněnské textilce monumentální artprotis,
a Jarmilou Mařanovou, která mě uchvátila svým cyklem grafik k "Labyrintu Mundí". V Brně jsem se rovněž potkal
s Olivou Volejníčkovou, která chodila na moje aranžované zkoušky v Janáčkově divadle a opřekot tam malovala.
Ze sochařů jsem měl to štěstí osobně poznat Olbrama Zoubka, manželé V + V Janouškovy, Vojtěcha Adamce,
a Karla Nepraše - jediného vlastně ze skupiny "Šmidrů", které mám moc rád.
K jiným jsem pouze vzhlížel
z dálky : Jan Bauch, Josef Istler, František Ronovský, Jiří Kolář, Bedřich Dlouhý,
Jaroslav Vožniak, Otakar Slavík,
František Ronovský, Ladislav Zívr, nebo grafik Jiří Anderle (jeho cyklus "Iluze
a realita" mne dodnes tajemně vzrušuje).
A když už se tolik chlubím - jednou jsem, ještě jako kluk, potkal na schodech pod pražským hradem malíře Jana
Zrzavého (už nevím přesně kdy to bylo, ale to setkání mi splývá s dobou, kdy jsem taky nedaleko pražského
hradu potkal Jana Masaryka - bylo nás tehdy několik kluků a on na nás "na ministra civící" vesele zamával).
Zcela osobitý (získáním obrázku nenaplněný) příběh mě spojuje s mou velkou "výtvarnou láskou" Mikulášem Medkem.
Musím se přiznat, že neznám - snad s vyjímkou kravínů - příjemnější vůni, než je pach terpentýnu a olejů ateliérů.
Vždycky, když se někdo podivoval tomuto mému zaujetí výtvarným uměním, jsem si vzpoměl na architekta
Šálka, který mi jednou řekl: : "Víš, chlapče, všichni se na tom světě trápíme, když se ale trápíš prostřednictvím
umění - myslel tím nejen obrazy ale hlavně hudbu - tak se trápíš "krásně" - a to se dá vydržet !"
- Nemohu také nevzpomenout několik mých přátel - sběratelů či galeristů : manželé Hermanovi a Francovi z Brna,
Josef Chloupek s manželkou Bohunkou Olešovou, Karel Tutsch či Karel Drabina a manželé Andělovi z ostravska.