Už tenkrát, kdy je mu inscenace přidělena (vždy bylo mým tajným přáním, aby si alespoň jediný kritik či teoretik při svých úvahách
a hodnoceních povšiml toho, že
inscenováním titulů bývají v našich repertoárních divadlech režiséři pověřováni - bez ohledu na to, jestli vůbec mají k tomuto dílu nějaký vztah - nercili mají-li chuť přidělené dílo režírovat, a už vůbec ne, potřebují-li se svojí inscenací k něče-
mu vyslovit, či k něčemu zaujmout stanovisko), - tedy už tenkrát by se měl režisér zamyslit , jestli náhodou v nedávné době někoho
z těch, v jejichž kompetenci přidělování úkolů je, něčím nepopudil. Protože pověřit režiséra inscenováním klasické operety většinou zna-
mená vystavit jej již dopředu, bez ohledu na výsledek práce, palbě kritiky, a to jak zasvěcené, tak i té, vydávající svou chabou erudici
za "neúprosný boj o divadlo dneška ". To samo o sobě nic neznamená, protože záliba v nelíbení se patří k romantice režisérské profese. Horší je, (alespoň v těch vícesouborových divadlech - v jakých jsem většinou pracoval - a která mají dramaturga činoherního, jehož spo-
lupráce s operetním souborem se omezuje na zapsání titulu do dramaturgického plánu, resp. na občasné přispění článkem do programu),
že vlastní práce režiséra při inscenování klasické operety bývá často záviděníhodně zpestřena takřka neřešitelnými úkoly dramaturgickými, ba i autorskými, a to už nemluvím o rozpomínáni se na středoškolské základy cizích jazyků, potřebných k pracnému dopátrání se toho,
o čemže v originále ta hra vůbec je, a co tedy má člověk vlastně inscenovat.

Před začátkem studia klasické operety má dnes u nás režisér k disposici několik textových knih různých úprav, vřele doporučovaných jako zaručeně nejšťastnějších - hlavně těmi, co v nich už hráli, a těší se vidinou, že se nebudou muset učit jiné texty. Podle svého naturelu,
či podle zavázanosti tomu či onomu uprovovateli, si jednu z nich režisér vybere. Už dopředu mohu říct, že je úplně jedno kterou !! (-o tom
viz dál). Neprozřetelným se ovšem ukáže, rozpomene-li se režisér na rady svých stařičkých profesorů, a rozhodne-li se před definitivní volbou seznámit se s originálem díla, které má inscenovat. Tu ke svému údivu zjistí, že zábavné soupeření úprav vůbec neslouží k přiblížení klasických operetních předloh či libret potřebám divadelní praxe a jevištní pravdy dneška, ale právě naopak. Podle osobního vkusu  (-ba domnívám se, mnohdy i časové tísně ) a také drzosti toho či onoho upravovatele - většinou protřelého divadelního praktika - je spíše výhodnou, nepříliš pracnou možností si finančně přilepšit přiživováním se na chudáku autorovi. Kdo z diváků by se sháněl po originálu ? Vždyť kdo by se s tím četl - ba dokonce v cizím jazyce ?!  - Stačí přece se jen rozpomenout na osvědčené šarže a špílce, kterými náš šikula-upravovatel zaručeně a s úspěchem sám kdysi, ve zcela jiných komediích rozehříval duše a rozkmitával bránice svých bývalých fanynek, či nenáročných diváků. (Tragedií ovšem je, když upravovatel upřímně  pokládá svůj výtvor za pomoc dílu, nebo snad dokonce za jeho záchranu...!)

Rád bych se zastavil u prvního poznatku : Nejlepším východiskem pro práci na textu se ukázaly být kromě  originálů ty nejstarší dosažitelné úpravy - takřka doslovné překlady původních libret. Nic na tom nemění skutečnost, že jejich řeč je archaická - s tím se dá snadno poradit. Podstatné je, že vznikaly v časech, kdy se etika a respekt k autorům ještě  pěstovaly. Snaha těchto textů po aktualisaci se vlastně omezovala jen  na vypouštění, či přetlumočení faktů a dobových reálií tehdejšímu českému diváku nesrozumitelných.

 

To, že drtivá většina libret klasických operet je pohromou tohoto žánru, je pomluva. Jistěže jsou literárně a dramaticky naivní, ale nejsou většinou o nic horší, než libreta operní (té doby !). Jsou - zrovna tak jako i jejich hudební ztvárnění - dobově podmíněná. Ve své původní podobě jsou nejblíže duchu svého hudebního zpracování.  - Takže, chci-li vytvořit jednolitou, ústrojnou inscenaci, ve které bude literární předloha s hudbou v souladu, nemohu libreto kompletně  přeměnit nebo snad dokonce přenést do jiné doby. Musel bych nutně zasáhnout
i do hudební struktury, včetně  úpravy hudební formy jednotlivých čísel a jejich instrumentace - což je nesmysl, protože většinou právě
kvůli hudbě  klasickou operetu hrajeme. Existuje dost odstrašujících případů, kdy se i dobrým režisérům ve snaze zbavit se archaičnosti
podařilo přivést na jeviště  okoženkované a řetězy ověšené, zdrogované hippiky hopsající v rytmu stolzovských tang a walzů.

 A tak mě  napadá další poznatek :  Když už musím inscenaci nutně  "posunout" k dnešku, musím na to jinudy. Cesty jsou asi dvě :
režijně-dramaturgická a režijně-inscenační. (Pozor - nedefinuji termíny, ale smysl svého snažení !)   -  Pokud se problematické libreto,
při všem respektování jeho dějové a většinou i sociální "exotičnosti" zbaví dobové jazykové archaičnosti, a nechá se promluvit současným jazykem, zjistíme, že vlastně není o nic horší než většina televizních seriálů či současných českých filmových komedií ! Zbavíme-li je navíc všech upravovatelských duchaplností typu  "v ruce kyticu - v srdci Maricu",  začnou se nám měnit původně  panoptikální operetní figuriny
na docela sympatické, dnešku ne tak vzdálené lidičky, jímž ku škodě  už zůstává pouze to, že po ránu vycházejí z paláců či kankánových lokálů ve fracích a toaletách, a ne v líbivých oranžových sáčcích našich současných podnikatelů. - A ta druhá cesta - inscenační, vede stručně  řečeno přes jistou hereckou diskrétnost (pozor - ne civilnost !) ve vyjadřování citů - a ne zbytečných gest vášní. Nemyslím tím jen vyjadřováí emocí, ale třeba i to, že i ve fraku "nekráčíme, ale chodíme"...

Je tu ale ještě  jeden problém - ještě  jiná "skrytá závada" operetní machy. Nespočívající v tolik nám vytýkané povrchnosti, nepravdě-
podobnosti či exotičnosti operetních příběhů a jejich prostředí. O co exotičtější je proboha vídeňský kavalír, zbavující se posledních zbytků
svého majetku v karetní hře, než svědomitý úředník, otec rodiny, ztrácející poslední zbytky úcty svých dětí v kvízové TV hře o milion ? 
Problém se skrývá jinde - a sice v míře autorského a interpretačního sentimentu ! 

-
Sentiment  pokládám za hrob jakýchkoliv snah o živé a pravdivé, byť - jak mnohá opereta bývá - romanticky pohádkové divadlo.
Protože sentiment znamená předstírání, vydávání se za něco, lež ! Sentiment je potěmkinovská vesnice, která hravě  udělá i z nejkvalit-
nější umělecké předlohy  či interpretace jevištní kýč ! - A vůbec nejde o ty nejčastěji kritizované, protože nejčitelnější druhy sentimentu,
sentiment dějového příběhu, nebo sentiment emocionální přeexponovanosti operetních charakterů a situací. S tím si inscenátoři hravě poradí. Zrádnější je sentiment jiný, řekl bych -
skrytý !
Opereta, to ze vznešeného olympu umění vystrkované dítě  důstojné matky opery, má, jako každé odstrkované robátko, i své komplexy. 
Komplexy, které si snaží odreagovat, a proto se často uchyluje ke lži, k předstírání, k vydávání se za něco, čím v podstatě  opravdu
není. Uchyluje se k sentimentu jakoby "negativnímu" : nelituje sama sebe, ale lituje toho, čím není. Vzpomeňme na ta velkolepá, bombas-
tická, nekonečná, rádoby velkooperní finale; plochy hodné vražedných výbuchů emocí nejvelkolepějších antických dramat, kdy poměrně
banální citové zápletky jsou řešeny hudební formou, zahanbující bohatostí své invence autorskou potenci operních "osmitisícovek",
či nejdramatičtější, do hloubi duše člověkem otřásající sekvence "Dies irae".
Ale sestupme z výšin nadsázky na zem: kolik práce si dal mnohý operetní skladatel s prokomponováním finale, v němž sluhové (většinou
z fundusu špatně  oblečení sboráci bez hlasu) zvou ariózně  panstvo "ke stolu", a kde se zmítají jinak celkem vtipně  napsané figurky
v idiotských recitativech "o ničem", podložených ovšem hutnou strukturou orchestrálního aparátu. A když navíc přihlédnete k hudební
kvalitě  předchozích kvapíků a polčiček šmíráckých komických párů... No !  (Zajímavá je moje zkušenost, že jen málokterý čistokrevný
operetní dirigent je ochoten na téma "krácení" či "uvedení do proporcí" těchto finalových hudebních scén diskutovat. Zatímco většina
dirigentů operních už při prvních kontaktech s hudebním materiálem na tuto disproporci žánru poukazuje.)

Jiným projevem tohoto skrytého - a v tomto případě  už ne autorského, ale našeho, interpretačního sentimentu - je snaha předstírat,
že se svou inscenací chceme a můžeme vyslovovat k "palčivým problémům dneška". (Pozor - mluvím o klasické operetě, ne o žánru
tzv. hudebně-zábavného divadla vůbec.) Jsme ochotni předstírat hlubokomyslnost a nacházet dramatická řešení sociálních a morálních
problémů "umírající společnosti včerejška" i v momentech, kdy se bodrý divák těší, že uvidí polonahé baletky při kankánu !...
Nejen, že to pak považujeme za zásluhu, ale jsme při tom předstírání dokonce ochotni brát sami sebe vážně !  - Je to stále stejný
sentiment, tentokrát sama vůči sobě  ! Jen si všimněme s jakou úlevou nahrazujeme slovo "opereťák" logickým nesmyslem typu "umělec
hudebně-zábavného syntetického žánru"...!

 
Že by další poučení ? Určitě : Nebuďme sentimentální ve vztahu ke svým ambicím a nebojme se toho, co jedině  můžeme vytvořit:
Vyrovnaně  vkusnou, zábavnou, pro uvažování dnešního diváka (ne VIP - snoba !) pravděpodobnou podívanou, zbavenou sentimentu
a banalit,
ne ale pozlátka a touhy po úniku z všednosti, protože to je to, co operetu činí a vždy bude činit - bez ohledu na ideály
té které doby - pro diváka potřebnou. Ať nám není líto, že nemůžeme do sálu vnést myšlení a filosofii, když se nám nabízí jedinečná možnost vnést tam věci stejně cenné a potřebné : humor, očistný smích, kvalitní zážitek hudební, a při troše vkusu i pravdivé emoce.

 

Vraťme se však ke chvíli, kdy jsme libreto opustili. S větším nebo menším úsilím jsme dostali textovou knihu do stavu, kdy čtena před
školáky prvního stupně by nezpůsobovala výbuchy smíchu. Tím jsme vlastně začali plastickou operaci babičky klasické operety - ono
"posouvání k dnešku", o kterém již byla řeč. Já sám si v tomto stádiu přípravy inscenace hlídám pár věcí :

Na současné jeviště  - současný jazyk ! (Čímž vůbec nemíním všednost nedo dokonce "nepoetičnost")

Stručnost - kterou považuji za nezbytný požadavek dneška. Nemíním tím krácení představení kvůli posledním spojům, ale vycházím
    z předpokladu, že divák je formován dobou, ve které žije. Naučil se neztrácet čas malichernostmi. Je denně  nucen vybírat ze zápla-
    vy informací to podstatné a shrnovat. Pro pochopení toho, co je nezbytné, má vymezenu omezenou lhůtu. Každá zdlouhavost vede
    k nudě ! Filmy a televizní seriály mu vytvořily podmíněný reflex délky únosnosti vnímání. Čas je jeho cenným majetkem. (Vzpomeňme
    nešťastníky, nekonečně  zdlouhavě  vyprávějící vtipy ! Paralela s naší prací je nabíledni - včetně  toho jak zoufale nás umrtvuje ten,
    kdo se svému vtipu sám srdečně  směje... 

Snažím se nepodléhat módním tlakům aktualisování děje za každou cenu. To se týká celku komedie i detailů. Jako člověk jiné doby,
    jiného životního rytmu, jiných zkušeností, vidím život který autoři zobrazili pohledem své, dnešní skutečnosti. Už tímto pohledem
    vše aktualizuji ! Totéž se týká i postav :  skrze autorský materiál se v průběhu studia dostávám k živým lidem - ke své Nitušce,
    ke svému Tassilovi, ke své Haně  Glavary. Ti se stávají - přes svůj historický kostým - mými současníky.
    
Divadlo, to jsou především lidské vztahy ! A ty se v průbněhu dějinného vývoje nemění ! Mění se pouze kostýmy ! 
    Děj nebo příběh, který je sdělně  zahrán a má současníkovi co říct, vyvolá okamžitě příslušné asociace - aniž bych do něj musel násilně
    zasahovat. - Abych byl konkrétní : dobrá, drobná aktualizace (extempore), vyvážená mírou vkusu a situační vhodnosti, může oživit
    sál, a je pro náš žánr i potřebná. Je třeba se ale vyhnout necitlivým zásahům, narušujícím logiku a rytmus děje. Dokonce ani méně
    náročný, ba ani prostoduchý divák je nepřijímá ! Tato quasi vylepšení spíše rozbíjí pracně  vybudovaný kontakt jeviště  s hledištěm.
    (Asi se opakuji, ale "intelektuálští snobi" mě  v divadle nezajímají ! Divadlo přece není TV show s debilně  nahranými smíchy publika !)
    
Divadlo je duševní luxus dneška ! Je doménou velkých emocí a lidských vztahů, - ne laciných intelektuálních schválností !

Při inscenování se snažím o zachování autentičnosti, kterou dílu dala jeho doba vzniku. Považuji to za nezbytné hlavně pro výslednou
    jednotu dějové podoby s charakterem hudebním. Vycházet ze stylu, žánru a originálu partitury je pro mne určující pro jevištní tvar vý-
    sledné inscenace. Dění na jevišti se charakteru hudby nesmí vzdálit, nesmí jí být cizí - a naopak.
    
Výsledná podoba jevištního díla je vždy zakódována v partituře !

Ve spolupráci s dirigenty upřednostňuji ty, kteří dirigují situace na jevišti a ne noty partitury. Dobrý divadelní dirigent dresíruje nemi-
    losrdně  své zpívající ovečky ve smyslu intonační a rytmické přesnosti partů jen po jisté stádium, kdy se řemeslná přesnost reproduk-
    ce stane podmíněným reflexem. Potom uvolňuje otrockou poslušnost notovému zápisu ( - t.j. návodu jak na to !!!), a začne ve smyslu
    pravdy jevištního dění pěvce doprovázet. O výhodách takovéto praxe se snad ani nemusím rozepisovat !

Od choreografů očekávám totéž, a navíc : žádné "tanečky", složité krokové variace a nelogické "náchanzy", ale organické propojení
    děje se stylisovaným pohybem jednajících osob, resp. skupin herců. V operetě  by si divák neměl všimnout, že se někdo pohybem na-
    máhá, stejně tak, jako by neměl v masových scénách poznat kdo je baleťák, kdo solista a kdo člen sboru !

Od výtvarníků žádám pro klasickou operetu exklusivní scénu a kostýmy. V tomto žánru (a vlastně na jevišti vůbec) nesnáším sou-
    časnou módní zálibu v hadrech a špíně.
Divadlo - i to nejcivilnější - je stylisace, ne realistická kopie života.

Na hercích vyžaduji jednání důsledně podřízené logice děje (i nelogického !), aniž bych ovšem vylučoval nadhled a nadsázku - hlavně
    v situacích nám dnes mentálně vzdálených, nebo dokonce cizích. Rád spolupracuji s herci technicky řemeslně  ovládajícími své tělo
    i hlasový projev. Herce schopné neustále s nadhledem sledovat jednání své figury, řídit je, a nepropadat rozplynutí se v prožívání.
    Herečce která pláče, teče z nosu - jak má potom zpívat ?! Plakat musí divák - a to tehdy, když se pro to rozhodne technicky hrající     herec !

Komiku považuji za smrtelně  vážnou věc a nesnáším herecké "experty na humor", šmírácké komiky samy sob ě se smějící, nechutně
    se předvádějící a dokazující divákovi, jak jsou "legrační" ! Komika musí mít navíc kapku nostalgie, někdy dokonce i smutku !

Snažím se likvidovat sentiment všeho druhu a rád se směle přiznávám k žánru ! Kritik, který označuje moji operetní inscenaci jako
    "operetní"
, mi lichotí ! 


Toto všechno už samo o sobě  může být koncepcí - vycházím-li z názoru, že režie je jistá dovednost, jak na základě  hudebního a tex-
tového dramaturgického materiálu nalézt logiku jednání a činů postav hry, a toto všechno jevištní formou sdělit divákovi.
Za koncepci považuji i uvedení hry do stavu, ničím nerušícího vnímání diváka - ani režií ne ! Jen diletanti nechápou, že řemeslo je víc než sebelepší nápady - ty má i "naše domovnice"... (Je to ostatně  nikdy nekončící příběh o opici, co ocasem maluje moderní obrazy !)
 

Závěrem bých snad ještě chtěl říci, že si velice vážím názoru Iva Osolsoběho, který si kdysi posteskl, jak by bylo ohromné, kdybychom uměli to, co je ve světě běžné, že špičkoví umělci zvučných jmen se věnují s chutí i klasické operetě . Vyrábějí ji se všemi jejími "vomachejli" a parádou, a nebojí se, že by tím, že dají žánru vše co mu patří, snížili svou uměleckou pověst a renomé. Nevím,
kde se v dějinách naší české malosti objevila ta slaboduchá hrůza před žánrem, který nechce poučovat ani řešit žádné společensko-historické problémy, ale chce vnášet do hlediště radost a pohodu. Stydíme se za babičku, která má svůj biedermeierovský nábytek plný deček a naivních hračiček, jakoby hodnota její osobitosti mizela s vývojem montisektoru. - Jakoby vůbec jakákoliv hodnota byla dána jen mírou novosti, ba co je horší, mírou módnosti - a to se netýká jen divadla ! Pojmy "moderní" a "nemoderní" jsou přežvykovány s rádoby vědeckou erudicí, a slouží většinou jen jako zástěrka pro duševní a tvůrčí impotenci.

Žádnými obecně platnými důkazy nepodložená fráze, že hodnota uměleckého díla je dána mírou jeho novosti - to je náš současný komplex !

Umění může být jen dobré, nebo špatné - nic víc ! A to bez ohledu na rok nebo století svého vzniku, anebo na styl a žánr svého druhu.
Špatné zaniká, dobré zůstává - asi na vztek "odborné kritice" ! - Rád cituji Jeana Cocteaua, který v jedné své úvaze moudře postřehl,
že kdyby se u nás objevili super-civilisovaní mimozemšťané, jistě by se usmívali nad teorií relativity a jinými epochálními objevy pozemské
vědy, ale vůbec by jim nepřipadali směšní, nemoderní a tedy módními kritiky zatracení hodní Gioto, Rubens a Picasso, či Moliere, Goethe a Lorca, anebo Monteverdi, Verdi či Debussy... - a já bych si dovolil k nim podstrčit také Kálmána, Lehára, Piskáčka a Strausse !

 

 

 zpět